Únor 2008


Hei$t - PS3 preview

29. února 2008 v 14:46 | Adis


Dobrý den, chcete si u nás založit sporožiro, klasické konto nebo jen vložit hotovost? Nic z toho, jen si chci hotovost vybrat. Násilím.
Žánr: akční
Datum vydání svět: Q2 2008
Datum vydání v ČR: Q2 2008
Hei$tPíše se rok 1969. Johnnyho Suttona právě pustili po jednom nevydařeném kšeftu z vězení v San Franciscu a on se už zase chystá dělat neplechu. Svolá dohromady starou partu, jíž vévodí on a jeho strýček Sal - jenž ho také z báně dostal. Johnny má plán, chce pomstít svého otce, který zemřel při bankovní loupeži. A to tak, že vykrade všechny banky ve městě, kterých je přesně padesát.
Mario Puzo?
Hry o bankovních lupičích nejsou velmi frekventované, já osobně si tedy nevybavuji, že bych nějakou takovou hrál. Možná že si myslíte, že by to mohla být celkem zábava, dívat se, jak si hrstka lidí hraje na policajty a zloděje, no a konečně tedy někdo přišel s nápadem nějaký takový titul vyvinout, konkrétně pak Codemasters společně s inXile Entertainment.
Nebudete však vykrádat jen banky, ale i bary, restaurace, noční kluby či obrněná auta.
Nebudete však vykrádat jen banky, ale i bary, restaurace, noční kluby či obrněná auta. Díky menším vloupáním pak má Johnnyho parta dost peněz na to, aby mohla Hei$tzaplatit potřebné nářadíčko na složitější loupeže , a tak se postupem času dostane dál, do daleko lépe zabezpečených a rozsáhlých komplexů budov. Každá banka má také úplně jiný kamerový systém, tudíž hráče Hei$t prostě donutí taktizovat a plánovat. Rovněž bude ve hře obsažen jakýsi limit zabitých civilistů; v průběhu celého vloupání si musíte hlídat mušku, stejně tak i při útěku s penězi.
Útěk bude jedním z velice důležitých komponent hry. Umíme si to živě představit, tehdejší dobové silné káry, narážející do sebe v ulicích San Francisca, na silnici barikády a pruhy s ostny. Jak jsme již poznamenali, děj se odehrává v roce 1969, v době Hippies a všech vyznavačů míru a lásky. Uvidíme dokonce nějaké ty demonstrační transparenty "Make love, not war!" a většina civilistů bude i dobově oblečena, všichni jistě přinejmenším z obrázků známe tehdejší kalhoty do zvonu a batikovaná trička. Virtuální podoba San Francisca by měla být obzvláště věrně vykreslená, avšak pořád tak, jak Frisco vypadalo v sedmdesátých letech. Jak vidíte na screenshotech, grafika vypadá slibně a Hei$tvzhledem k avizované velké rozloze města dost dobře.
Pokud se únik (jakožto součást loupeže) podaří tak, jak jej Codemasters zatím prezentují, mohli bychom se dočkat něčeho na způsob NfS: Hot Pursuit s bankovními krádežemi. Vozidla, jimiž budete před policií unikat, mají být plně modifikovatelná - výkon i vzhled bude možné upravovat.
Sem se mi dívejte!
Občas se také může stát, že se akce nepodaří úplně podle plánu. Pak je vcelku možné, že policisté přijedou dřív a obklíčí budovu. Jestliže se to opravdu stane, přijde na řadu drastická forma vyjednávání ve formě střílení rukojmích (Reservoir's Dogs?). Policisté tak budou donuceni ustoupit a uvolnit vám cestu.
Pokud se nechcete s nepřáteli dělit, není nic lehčího než ustřelit jejich vyslanci hlavu.
Mezi vykrádáním bank však zbude místo na nějakou tu vedlejší zábavičku, o což se postarají kontakty všude po Friscu. Když někomu prokážete nějakou službu, prozradí Hei$tvám za to například rozložení kamer a přesný čas, kdy se spustí alarm v té které bance. Taktéž se dá vedlejšími questy vydělat na vylepšení vehiklu či na nákup silnějších zbraní. Stejně zajímavě zní konexe s technickými službami, které vám při útěku zajistí pomoc - pronásledovatelům se do cesty postaví velké popelářské auto, a vy tak získáte náskok. Rovněž by mělo jít zkorumpovat vysoce postaveného velitele policie, aby přikázal svým jednotkám, že vás mají nechat být. Samozřejmě, vše kolem korupce bude stát hodně peněz, takže si nějak vydělávat musíte. Nějaká ta loupež se tedy musí obejít bez vedlejších záležitostí a zajišťování volné cesty, bude to jen na hráči, jakou cestou se dá. Narazíte ovšem také na konkurenční gangy, s nimiž byste měli mít možnost uzavírat různé pakty, jelikož by při závěrečné honičce mohli dělat problémy. Zároveň však za to budou něco chtít, tudíž jim musíte věnovat nějaký ten podíl ze zisku. Pokud se ale nechcete s nepřáteli dělit, není nic lehčího než ustřelit jejich vyslanci hlavu.
Dani California
Hei$tLoupež se podle posledních informací skládá z plánování, průzkumu, akce a útěku. Při plánování se celý tým gangsterů sejde, vybere si zbraně, typ výbušniny k otevření trezoru a rozebere úroveň zabezpečení. Veškeré plány však navrhujete vy, kolegové se pouze podílí na získávání informací - ne, opravdu se nedočkáme tak dobré umělé inteligence, aby sama navrhla možný postup, což by zároveň ale bylo i značně svazující, a tím pádem nudné. Další důležitou součástí samotné loupeže je průzkum jejího okolí, zajišťování zmiňované pomoci od známých lobistů z ministerstva vnitra a obhlížení rozestavění kamerového systému. Jakmile se dostane na akci, nejste v tom už sami. Pod ruku se vám dostanou dva spolupracovníci, jmenovitě tedy Crumb, jehož specialitou je boj a střelba, a Kit the Kid, což je sice již slušný stařík, nicméně zároveň i velice schopný řidič.
Ostatní členové party (Cracker - výbušniny; Sal - plánování) nejde ovládat, jednají pod velením umělé inteligence. To, že nejsou hratelní, však nutně neznamená, že je Hei$tnebudete mít pod kontrolou. Všem bez výjimky budete moci rozkazovat, a to buď klasicky pomocí příkazů nebo prostřednictvím headsetu, když si nastavíte specifický hlasový příkaz a k němu přiřadíte jakoukoliv akci.
Umělá inteligence by měla být velmi dynamická a měla by se měnit podle vašich příkazů. Což ve zkratce znamená, že pokud parťákům budete často dávat rozkaz zabít rukojmí, zvyknou si je vraždit automaticky. Stejně tak by se na nich mělo projevovat i vypětí, které když dosáhne vrcholu, začne být příčinou nepříčetnosti, a kolegové tak začnou střílet úplně po všem.
Lupičské výhledy
Takže si to shrňme - máme lupičskou akci, specializující se jen a pouze na vyprávění ze života zlodějů. Přitažlivě zní i koncept volnosti a korumpování, jednání s konkurenčními gangy a automobilové honičky. Pokud se něco v inXile radikálně nezvrtne, mělo by jít o přinejmenším zajímavý počin. Grafika vypadá v rámci možností slušně a rozdávání příkazů přes headset se nám také líbí. Uvidíme tedy, jak se s tím tvůrci popasují, vydání hry je naplánováno na druhé čtvrtletí tohoto roku.
Index očekávání: 80%

Rayman: Raving Rabbids 2 - Wii recenze

22. února 2008 v 15:49 | Adis |  Recenze

První díl Rayman: Raving Rabbits (73%) byl jednou z těch lepších startovních her pro Nintendo Wii. Nebyl sice dokonalý, ale díky obrovskému počtu miniher šlo určitě o jasnou volbu v prvních týdnech tehdy nové konzole. Některé hříčky vyčnívaly natolik, že se staly doslova legendárními - například hod krávou, na který doma i s mojí jinak hrami netknutou maminkou často vzpomínáme. Bylo tedy jen logické, že Ubisoft přesně po roce vypustil pokračování, nově jen pro Nintendo platformy, které minule byly nejpopulárnější.

•Invaze
Tak jako nebyl příběh důležitý v jedničce, není nijak protěžován ani tentokrát. Naopak je reprezentován jen několika málo renderovanými filmečky. V nich se odehrává děsivá invaze žlutých ponorek do největších měst naší planety a vzápětí zběsilé řádění šílených králíků. Nicméně herní náplň není s příběhem v podstatě nijak spjata, snad jen rozdělením disciplín podle toho, na jakém kontinentě se odehrávají. Takže tu máme Evropu, Severní a Jižní Ameriku, Afriku a Asii. Kde začnete plnit svou raymanovskou povinnost zastavit králičí nájezdy, to je naprosto jedno.


Oproti jedničce jde o ještě větší zjednodušení. Každý výlet začínáte v cestovní kanceláři, kde si zvolíte, kam pojedete a následně se přesunete na daný kontinent. Jde to až tak daleko, že z odemčených miniher si můžete skládat zájezdy svoje a ty pak hrát stejným způsobem jako ty předpřipravené. Takže ve výsledku nejde ani tak o to, v jakém pořadí jednotlivé úrovně hrajete, ale jak dobře. Na druhou stranu si do vlastních výletů zařadíte jen ty minihry, které vás baví a ostatním dáte vale, což je oproti prvnímu dílu určitě krok vpřed. Další levely odemykáte jednoduše tak, že sérií miniher zakončíte s určitým skóre a tím zpřístupníte novou výzvu.

•Mini-hry
Kupodivu jich je o patnáct méně než minule, tedy šedesát. Už tady začíná ryba trochu smrdět. Horší ale je, že spousta z nich je na jedno brdo, jen s trochu poupraveným ovládáním. Samozřejmě se najdou světlé výjimky, které jsou buď úplně nové nebo i přes svou neoriginalitu velmi zábavné. Příkladem budiž obsluhování dvou nenažranců, kterým nosíte stále větší a větší hamburgery a jemným nakláněním Wii-mote musíte zabránit jejich spadnutím na zem.

Další vcelku podařenou blbinkou je hra na flétnu, kdy si Wii-mote dáte před obličej a mačkáta tlačítka ve správném pořadí tak, abyste vylákali kobru z košíku. Velmi zábavné jsou pak minihry pro čtyři hráče, ve kterých chybějící živé oponenty nahrazuje počítač. Třeba americký fotbal, kdy se počítá čas, po který máte v držení míč. Ostatní se za vámi pomocí joysticku honí a zatřesením Wii-mote provedou bodycheck, míč vyrazí a zmocní se ho.

Her je sice poměrně dost, ale jak už jsem řekl, spousta jich je na jedno brdo. Například sedíte v kině a přiložením Wii-mote k uchu telefonujete. Když hlídač v sále rozsvítí, musíte dát mobil dolů a zkusit mačkáním tlačítka poslat zprávy ostatním. Tahle minihra má dva brášky. V jedné házíte na učitele otočeného k tabuli papírové koule, v druhé sedíte v práci a pokud se šéf nedívá, tak se houpete na židli a děláte různé jiné vylomeniny.

Úroveň s telefonováním v kině sice není nudná, nicméně jestliže se znovu a znovu opakuje v jiných podobách, prohnilost se v rybě rozlézá. V podobném duchu jsou to pak různé závodní hry (zatáčíte pomocí naklánění Wii-mote), běhací/plavací (zběsile mácháte oběma rukama), zapamatovávací a další. Ne že by se autoři nesnažili, ale práci si rozhodně usnadnili, jak jen to šlo. Na první zahrání je většina miniher sice úžasná díky originálnímu nápadu, ale podruhé už k nim nic moc netáhne.

•A zase střílení a zase tančení
Aby byl první díl vykuchán do poslední kostičky, vrací se i úrovně se střílením záchodových zvonů a taneční variace. I když tentokrát se sice netrsá, ale v kapele hraje na různé nástroje. Ovládání je úplně stejné jako minule u tančení, tedy trefit se švihnutím Wii-mote a nunchaku do rytmu, případně v klidnějších pasážích předvést nějaké divadlo pro diváky pomocí točení ovladači, tak jak je nám předváděno na obrazovce. A přestože jde o sprostě okopírované úrovně z minula, je hraní v kapele opět asi tím nejzábavnějším, co Rayman nabízí. Hlavně pro jednoho hráče, protože můžete pilovat dokonalé provedení skladby a nahrávat rekordy, tak jako v Mario&Sonic at Olympic Games, pomocí WiiConnect24 na internet.


A naneštěstí jsou opět střílecí vsuvky naopak tím nejnudnějším. Problém je zejména v tom, že se hraje jen o body a vy nemůžete zemřít. Když vás zasáhne střela od některého ze stovek králíků, tak se bohužel pouze odečtou body, ale pokračujete dál. Měl jsem sílu si zahrát jen tři tyto úrovně a přestože je jejich grafické zpracování doslova věrné realitě a Crysis by mohla jen závidět, herní náplň je řídká jako saharská rybí polévka.

Králíků je na obrazovce v jeden moment mnoho, všude jsou různé klamné cíle, ale přesto je střílení nechutně rozvláčné a o akčnosti nemůže být řeč. Vrátím-li se k oné grafice, autoři to dokázali díky zdigitalizování filmu ze skutečných lokací, například v pařížském parku nebo v New Yorku. Ve těchto reálných lokacích se pak pohybují vaše terče. Ačkoliv je řemeslné provedení střílečky naprosto dokonalé, včetně překážek zastavujících vaše střely, zábavnost mi připadala tragická.

•Zpracování
Zřejmě kvůli rychlokvašné povaze této hry musím pohanit zpracování. Stylově jde sice o jednu z nejlépe provedených her. Jednotlivé úrovně jsou dobře vymyšlené, se spoustou humoru, ale grafika je jinak tristní. Všechny objekty jsou příšerně zoubkaté a celá hra vypadá jako když běží v rozlišení 320x200. S hratelností to sice nemá nic společného, ale grafika tohoto ražení už není v kurzu pěkných pár let. S tím kontrastují zmíněné střílecí levely, které jsou opravdu mistrně zvládnuté.

další obrázky v naší galerii

Hudba zní pouze při hrání v kapele a vesměs jde o známé pecky osmdesátých let. Zvukové efekty pak sestávají z králíčího řevu: "bwaaha, bwaahaha" a ruzných ambietních efektů doplňujících danou úroveň.

Využití WiiConnect24 je bezproblémové, ale opět zamrzí, že je schopností internetu využito jen nahráváním výsledků do tabulky nejlepších výkonů. Když už nám autoři nedovolili přímo soupeřit s ostatními hráči, mohli jsme aspoň mít možnost posílat záznamy povedených her lidem ve Friend listu. Škoda. Poslední bodíky dolů strhávám za nutnost vlastnit jeden Wii-mote na jednoho hráče. Proč si nemohu s kamarády ovladače jednoduše předávat?
VERDIKT:
Ačkoliv opět obsahuje několik velmi zdařílých hříček a přestože se při prvním zahrání budete válet smíchy, po pár desítkách minut většina miniher začne nudit. První díl byl nápaditější, rozlehlejší a lépe technicky provedený. Těch pár vylepšení nezastře fakt, že tahle hra byla vyvíjena ve velkém spěchu. A bohužel je to na ní hodně znát.

6/10

Crysis - PC Cheaty

21. února 2008 v 18:16 | Adis |  Cheaty

http://obchod.he-gaming.com/images/hry/crysis.jpg

Cheaty na tuto v součastnosti asi nejoblíbenější střílečku najdete uvnitř článku !!!

Sega Superstars Tennis – dojmy z hraní - Xbox 360 preview

21. února 2008 v 12:44 | Adis


Sonic nebo Dr. Eggman? Rozhodne se na kurtu. Za bukem ale číhá Ulala.
Žánr: sportovní
Datum vydání svět: 21.3.2008
Datum vydání v ČR: 28.3.2008



Sega Superstars TennisS arkádovými tenisy, jako by se v poslední době roztrhl pytel. Tedy ne že bychom se s takovými hrami setkávali každý týden, ale přece jen, tam kde ještě relativně donedávna existoval v podstatě pouze Mario Tennis, tam se před nedávnem objevil konkurenční Everybody's Tennis od Sony a své si chce k tomuto tématu říci i Sega, která chystá Sega Superstars Tennis, jenž by se na pultech obchodů měl objevit již zhruba za měsíc. Do rukou se nám dostala preview verze pro Xbox 360, která sice vykazovala ještě známky značné rozpracovanosti, ale nemálo věcí se z ní již vyčíst dalo.
V hlavních rolích se zde představí známé postavičky z dílen Segy, v čele se Sonicem a jeho partičkou.
Sega už v portfoliu jednu tenisovou sérii má - Virtua Tennis patří dnes již svým způsobem k videoherním legendám, nicméně i mezi "velkými" tenisovými tituly je Sega Superstars Tennispovažován za jakousi arkádovější variantu. Vytvořit tedy hru "plně arkádovou" by nemělo být větším problémem, což se ostatně ukazuje od prvních zápasů. A tvůrci šli dokonce tak daleko, že i mezi arkádovými tenisy, bude Sega Superstars Tennis ještě arkádovější. Může se sice zdát, že jde o zbytečně hnidopišské škatulkování, ale jiný rozumně stručný způsob, jak zhruba tuto hru popsat, nás zkrátka nenapadá.
Autoři této hry totiž tenisové principy ořezali ještě více, než jsme u podobných her zvyklí, přestože se tedy nejedná vyloženě o Pong v lepší grafice a na druhou stranu je potřeba říci, že některé prvky jsou zde v této souvislosti až překvapivé. První dojem je ale značně akční. Hra totiž v základu používá pouze dva údery - rychlý a pomalý. A pokud chcete zahrát třeba lob, musíte namačkat kombinaci rychlého a pomalého úderu. Ve fázích hry, kam nám preview verze povolila se dostat, jsme si ale vystačili víceméně pouze s úderem rychlým. Na druhou stranu zde ale není nijak nemožné Sega Superstars Tennisposlat míček třeba do sítě nebo do autu. Pravda, se sítí se tenisák potká vlastně pouze při podání, ale aut je docela běžnou záležitostí, typicky třeba pokud jste na síti a nestihnete si úder pořádně připravit. Takže se opět jedná, podobně jako ve výše uvedených titulech o jednoznačně akční pojetí, ale kontakt s realitou se rozhodně nevytrácí.
Jak již název a okolní obrázky napovídají, v hlavních rolích se zde představí známé postavičky z dílen Segy, v čele pochopitelně se Sonicem a jeho partičkou, ale dojde i na další osazenstvo. Pány jistě zaujme v prvé řadě Ulala ze série rytmických akcí Space Channel (z herního hlediska se ale o příliš výraznou postavu nejedná) ale bez povšimnutí jistě nezůstane ani Beat z dreamcastového Jet Set Radio (po kurtu jezdí na kolečkových bruslích) nebo třeba obtloustlý vousatý trpaslík z Golden Axe (jenž mimochodem vyznává značně silové pojetí tenisu, takže dává rány jako z děla). Ať už ale hrajete s kýmkoli, je hratelnost velmi svižná, akční a zábavná, ale rozhodně to neznamená, že by se vše odehrávalo stylem servis-volej-vymalováno, takže i zde se Sega Superstars Tennisstanete účastníky nejedné dlouhé a tuhé výměny. Dokonce je zde achievment za výměnu o čtyřiceti a více úderech.
Můžete se přepnout do speciálního Superstar režimu, v němž soupeři život komplikujete náročnějšími údery.
Každá z postav se vyznačuje nějakým stylem hry (ranař, přeborník ve spinech, všestranný šikula, rychlík), ale z dosavadního hraní jsme získali tak trochu pocit, že je výhodné hrát buď s rychlými postavami, které doběhnou skoro všechno, nebo s hráči, kteří umějí vypálit pořádnou petardu. Jednotlivým postavám, respektive jejich hrám odpovídají i zdejší kurty, takže třeba Sonic má své domácí hřiště tak říkajíc "na zelené louce" zatímco Ulala je doma ve futuristickém prostředí vesmírné stanice. Menším problémem je ale skutečnost, že ne na všech kurtech se hraje stejně dobře. Na Sonicově paloučku je to pohodička, ale například na takové pláži ze hry Outrun Sega Superstars Tennispadají na kurt stíny palem, které celou věc činí poněkud méně přehlednou. A to ještě ani nemluvíme o speciálních úderech.
Pod každou postavou svítí při hře hvězda, která se postupně s tím, jak se vám daří, naplňuje. A když je plná, můžete se přepnout do speciálního Superstar režimu, v němž soupeři život komplikujete náročnějšími údery. To například v Sonicově podání znamená, že jeho údery jsou o něco rychlejší a pohybují se po zakřivené trajektorii. Ulala pak vysílá míče v jakési spirále a třeba takový Dr. Eggman vám přes síť s míčkem pošle i několik pichlavých bomb. Zde se ale dostáváme k tomu, že tyto možnosti se zatím jeví poněkud nevyváženě. Zakřivená dráha míčku se totiž dá po nějaké době docela i odhadnout, ale když se na vás vyřítí skvadra bomb, které vás na nějaký čas ještě omráčí, tak se s tím bojuje docela těžce. Nehledě na to, že takový Amigo ze Samba de Amigo při těchto speciálních úderech rozsévá rumba koule a balónky vlastně po celém kurtu, takže do svízelné situace vcelku pohodlně dostanete nejen soupeře. Ale uvidíme, při delším hraní se třeba objeví Sega Superstars Tennisnějaký fígl, jak na to. Což nám připomíná i jisté patálie při deblech. Zaprvé jsou na hraní o poznání obtížnější a za druhé vaši počítačem řízení parťáci zas až tak moc rozumu taky nepobrali. Nejde ani tak o pohyb po kurtu, který funguje víceméně naprosto uspokojivě, ale každému asi dojde, že když někdo z dvojice na druhé straně kurtu vstoupí do superstar režimu, tak je potřeba to za každou cenu cpát na toho druhého. Počítačem řízené postavy na to ale zase až tak moc nedbaly. Opět ale zdůrazňujeme, že preview verze, kterou máme k dispozici, je ještě v dost rozpracovaném stadiu.
I přes jisté chyby zůstáváme značně optimistickými.
A co herní módy? Vedle známých klasik jako rychlý zápas, multiplayer a podobné drobnosti, tu máme i turnaje, v nichž se postupuje klasickým pavoukem až k vítězství, ale hlavně režim Superstars. Ten je rozdělen do několika skupin, tematicky Sega Superstars Tennisladěných podle segáckých her, a v každé z nich čeká zhruba desítka úkolů, které je ale potřeba postupně odemykat. Máme zde tedy různé zápasy, ale i všemožné úkoly, které mají procvičit jednotlivé herní činnosti. Například tedy musíme s omezeným počtem míčků z podání odvalit požadovaný počet koulí s opicemi ze Super Monkey Ballu do požadovaných míst nebo se vyhýbat ocelovým koulím a bombám a sbírat na kurtu zlaté kroužky. Mix je to docela pestrý a zábavný, což je pochopitelně jedině dobře. Důležité je ale závěrečné hodnocení jednotlivých položek - u "dovednostních" úkolů je to jednoduché, musíte daný úkol zkrátka splnit, ale třeba u zápasů to znamená, že musíte nejen vyhrát, ale soupeře zároveň dost slušně rozmlátit, což dává tušit, že v závěrečných fázích se bude jednat asi o hodně slušné výzvy.
I přes jisté chyby ale zůstáváme značně optimistickými. Sega Superstar Tennis má totiž na to, aby se stal velmi slušnou zábavičkou v líbivé barevné grafice a se Sega Superstars Tennisznámými postavičkami. . Největší obavy máme asi z umělé inteligence deblových partnerů, co se týče zákeřných superstar úderů, věříme že na nějaký způsob, jak se vyrovnat s těmi méně příjemnými, v průběhu hraní určitě najdeme. Ale i se zmíněnými neduhy to pořád byla zábava téměř královská, takže je moc fajn, že se plné verze dočkáme už za měsíc.
Index očekávání: 80%

The Club – Klub střelců(XBOX 360 recenze)

20. února 2008 v 15:34 | Adis |  Recenze
hodnocení BW: 70%
Docela dost příjemná akce, ale bohužel to je asi tak to jediné, co se o této hře dá říci.
  • .Akce má tempo a spádu
  • .Dobrý kombo systém
  • .Dobře zpracované ovládání
  • .Nevýrazné technické zpracování
  • .Krátká herní doba
  • .Téměř nulová motivace pro opakované hraní
lokalizace Původní cena 1899 Kč

Recenze

The ClubAkční hry jsou v módě, a tak není divu, že nějakou divokou akcičkou chce své portfolio obohatit i Sega. A tak vydala akční hru The Club, jejíž hlavní, a ano, vlastně i jedinou náplní je - ummm - akce. To tedy mimo jiné znamená, že například příběh se zde mihne jen tak zhruba na dvě pikosekundy nebo že prakticky všechno se velmi svěomitě snaží, aby o tom nebylo možné říci, že to má hloubku. Což je určitě škoda, protože to jediné, co zde je, tedy akce, je samo o sobě možná až překvapivě zábavné.
Jeden sejmutý nepřítel neznamená prakticky nic, ale pokud jich sundáte několik v řadě, naskakují body násobně rychleji.
Věc se má tak, že kluby rváčů už neletí, a tak jeden takový zbohatlický chcípáček založil klub, pochopitelně ilegální, kde po sobě chlapi rovnou střílejí, a není tedy divu, že se zde objevují samé podivné existence jako například ruský kriminálník, The Clubrozzlobený mladý Afričan nebo gambler, jemuž se sázky v kasinech zdály již příliš nízké. Čímž bychom tedy zdejší story měli dopodrobna rozebranou.
Místní střelci se od sebe ale neliší pouze vzhledem, ale pochopitelně i vlastnostmi. Charakterizováni jsou třemi položkami - rychlostí, silou a výdrží. Hra nám sice na začátku radí, že bychom si měli najít vlastní styl hraní a vyzkoušet si všechny postavy, ale jímá nás silné podezření, že to většině lidí bude stačit s jedinou. A bude se jednat pravděpodobně o tu samou většinu, která si vybere postavu Renwicka. Jednak proto, že je to (bývalý?) "správnej polda a férovej chlap", ale v prvé řadě asi proto, že má své statistiky asi nejvyrovnanější ze všech. No a pak už nezbývá, než se vrhnout do - ummm - akce.
Hra je rozdělena do osmi turnajů, z nichž většina jich obsahuje šest dílčích klání. Autoři se s tím příliš nepárali, a tak v nich jde ve většině případů o jediné: prostřílet se až ke konci levelu. Při tom pochopitelně nesmíte zemřít, musíte postřílet co nejvíce The Clubnepřátel, případně tedy toto všechno stihnout ještě dříve než vám vyprší časový limit. Výjimkou jsou pak úkoly, kdy naopak musíte vydržet, až dokud vám čas nevyprší, což je navíc vtipně zkomplikováno tím, že nesmíte opustit vymezený prostor. Takže v "ideálním" případě jste na nějakém prostranství a ze všech stran na vás nabíhají nepátelé a vy je kosíte a kosíte, dokud nevyprší čas. Pravdou ale je, že jsme vám teď trochu kecali, protože z vymezeného prostoru ven můžete, ale jen na pět sekund. A pokud se do té doby nestihnete vrátit, pak se aktivují vaše implantované "nanovýbušniny" a končíte. A asi tím pádem nabude nijak překvapivé, že třeba náboje a zejména lékárničky jsou umístěny mimo vaši oblast. Faktem ale je, že to docela příjemně zvyšuje napětí. Nedá se sice říct, že byste v těchto případech museli snad nedejbože něco plánovat, ale musíte si přinejmenším nejdřív zjistit, kde se co válí, a ne jen mydlit všechno, co se hýbe.
Hratelnost je tím pádem značně dynamická a akční.
The ClubV arénách ale nebojujete proti ostatním šílencům, kteří se účastní turnaje, ale proti naprosto bezejmenným pěšákům. Před začátkem každé rubačky vidíte tabulku, jak si v dané disciplíně vedli soupeři a na konci levelu musíte mít pokud možno nejlepší skóre. Podle umístění vám pak hra přidělí body - za první místo 10 bodů, za druhé 8 a tak dále - a pokud máte na konci celého turnaje bodů nejvíce, stáváte se vítězem a odemkne se vám turnaj další. Skóre se navyšuje pochopitelně likvidací protivníků, ovšem vtip je v tom, že jeden sejmutý nepřítel neznamená prakticky nic, ale pokud jich sundáte několik v řadě, naskakují body násobně rychleji. Účelem je tedy vytvářet co nejdelší komba, což v praxi znamená utíkat co nejrychleji a střílet co nejpřesněji. A pokud zrovna není žádný chlap v dostřelu, vyplatí se dívat se okolo. V úrovních jsou totiž rozvěšeny speciální cedule se symbolem lebky, které fungují jako jakési zástupné cíle: pokud nějakou takovou ceduli sestřelíte, vaše kombo se prodlužuje.
The ClubHratelnost je tedy tím pádem značně dynamická a - ummm - akční, k čemuž přispívá i dobře zpracované ovládání. Přestože svého hrdinu na obrazovce vidíte, jedná se v podstatě víceméně o FPS, přičemž k dispozici je oproti standardním FPS zvyklostem ještě možnost zaměření. Levou spouští se vám lehce přiblíží obraz a zpomalí otáčení, což je ideální pro přesné zamíření, třeba na hlavu, protože headshoty jsou lépe bodově hodnoceny. Ovládání ale dostanete do ruky velmi rychle, takže pak již budete mnohdy pálit i bez zaměřování. Mimochodem, míříí se levou spouští a pálí pravou a pokud vám to připomíná Gears of War, připište si pět bodů. K dobrému míření a fajn spádu hry navíc přispívá i skutečnost, že často se zde ocitnete v poměrně úzkých chodbách, kde vám nepřátelé mnohdy vyskočí přesně před hlaveň. A když nad tím tak uvažujeme, tak nám chování nepřátel tak trochu připomínalo segáckou klasiku Virtua Cop. Protivníci samozřejmě nejsou úplně tupí, ale když před vás zpoza rohu vyhopne týpek v obleku a černých brýlích, tak se holt vzpomínky ozvou.
The ClubCo se týče grafického zpracování, tak to ale žádná sláva není. Technicky to již v dnešní době není nic, před čím bychom padli na zadek, a navíc jsou si všechny lokace velmi nepříjemně podobné - špinavé, ponuré a mnohdy temné tak, že si musíte přisvítit vlastní palbou, abyste vůbec viděli protivníky. Mezi lokacemi tak najdeme opuštěnou rezidenci, skladiště, továrnu nebo ruský bunkr. Jasně, kdyby se klání tohoto typu konala na prosluněné pláži mezi turisty, působilo by to ještě méně věrohodně než myšlenka, že se takováto klání vůbec někde odehrávají, ale v tom případě tedy moc nechápeme, proč se jeden ze zdejších turnajů koná v Benátkách. I ony ale podporují dojem vizuální fádnosti celé hry. A zvuky? No, zhruba to samé co grafika. Zbraně střílejí, sem tam někdo něco zahuhlá a vše komentuje hluboký hlas ne nepodoný tomu, který si pamatujeme třeba ze třetího Kváka.
Nejlepší a nejhorší
Hra nabízí několik typů misí, ale až na jednu výjimku se dá říci, že jsou prakticky stejné, protože je potřeba dojít z místa A do místa B ať už s časovým limitem nebo bez něj. Přesto se ale najdou mise dobré a pochopitelně i ty špatné. Nejvíc se nám líbil mód tak říkajíc základní, kdy je potřeba pouze dojít na konec levelu bez jakéhokoliv omezení. Člověk totiž nemusí za každou cenu upalovat vpřed, a může tak vymýšlet nejrůznější skopičiny, jako například snažit se dosáhnout co nejdelšího komba. Na druhé straně pak stojí zcela nejhorší mód nazvaný Time Attack, kdy musíte letět jaka namydlení aby vám nevypršel tuhý časový limit, který je potřeba navyšovat sběrem časových ikon a střelbou do cedulí s budíkem. Naštěstí se ale čas přičítá i v okamžiku, kdy někoho zastřelíte. Problém ale nastává, když si nevšimnete značení a hledáte, třeba jen chvíli, cestu. Hraní se tak omezuje na co nejrychlejší úprk a vytřeštěné hledání navigačních cedulí. A to nejlepší na konec. V tomto módu sice taky jdete z A do B, ale několikrát. Běháte tu totiž po jakémsi vytýčeném okruhu, který je potřeba proběhnout minimálně dvakrát. Gratulujeme a děkujeme designérům této hry. Málem bychom totiž zapomněli na prastaré digitální hry, kde se po dosažení nejvyššího skóre taky začínalo znova. Nebo že bychom nepochopili pokus o inovaci a vytvoření "závodní střílečky"?
The ClubCelkově je tedy shrnutí zcela jasné, přestože možná na první pohled nejednoznačné. The Club je ve skutečnosti příjemnou akcí, ale kromě - ummm - akce nenabízí prakticky vůbec nic, čím by dokázala výrazněji zaujmout. Ve výsledku tak třeba ani tak nevadí, že na jednoduchou obtížnost se dá The Club dohrát vcelku v klidu za jedno odpoledne, ale rozhodně už vadí, že motivace k dalšímu hraní již příliš velká není. Na druhou stranu ale "jednodenní" hry mají taky svůj smysl, například takový Urban Reign je krásným příkladem titulu, jenž přichází ke slovu ve chvílích, kdy člověk neví co by, a tak si dá o víkendu pár hodin myšlenkově nenáročné akce. Pokud tedy hledáte něco podobného, měl by The Club spolehlivě zaplnit díru ve vaší herní sbírce. Pokud ale hledáte cokoliv jiného, tak to tady nenajdete. Nadějí ještě může být multiplayer, ale jímá nás podezření, že ani v tomto ohledu nemá tato hra moc šancí konkurovat již zmíněným Gears of War.

The Club

Výrobce/VydavatelBizarre Creations / Sega
Distributor ČRCD Projekt
PlatformaXbox360
MultiplayerAno
Velikost pozice482 kB

Virtua Fighter 5 - PS3 preview

19. února 2008 v 18:05 | Adis
Další ročník turnaje nejlepších bojovníků Země, ve kterém jde někomu o nadvládu nad světem, někomu o ztracené příbuzné, někomu o sex a někomu o loď. Xboxové verzi navíc přibyla možnost hraní přes internet, ale stojí to vlastně za to?
Virtua Fighter, milovaná legenda, fanatickými uctívači konkurenčních bojovek haněný titul (podotýkám, že já mám Tekken rád) se dočkal pátého pokračování, ve verzi pro Xbox 360 s nedocenitelnou novinkou, jíž je možnost online hraní. Co se mimo toho změnilo od posledního dílu? Přibyly dvě nové postavy! Ano, sympatická tradice pokračuje a do spárů se hráči dostávají nová potenciální alter ega - Eileen a El Blaze. První jmenovaná je drobná čínská dívenka, která přišla o oba rodiče (jak jinak, spokojenou rodinku aby v bojovkách pohledal), a tak se jí ujal dědeček, který ji naučil mimo lásky k Pekingské opeře, kde chvíli poskakovala na jevišti, i kung fu, přesněji řečeno styl Opice. Na pátý turnaj ji vede bezmezný obdiv k Pai Chan, který chce Eileen vyjádřit tím, že jí nejspíše rozbije ústa. Ach ty vztahy mezi ženami. Druhým nováčkem je luchador (taková drsnější mexická verze wrestlingu), který se jakožto správný bojovník trpící komplexem ze své výšky (je to opravdu prcek) rozhodne ukázat všem, že není žádné ořezávátko, zvláště pak Wolfovi, který ho provokuje nejen svou výškou, ale i úspěchy.
Obrázek ke článku Virtua Fighter 5

Ach Fernando, má matka je kyborg!

A tady už začínají oblíbená Rodinná pouta Virtua Fightera. Wolf jde na turnaj oficiálně proto, aby zastavil zkázu světa a neoficiálně proto, že chce Blazovi rozbít ciferník. Vrací se i jeho kamarád a symbol celé série, Akira, Japonec bojující kung fu (jaká ostuda), jen aby ukázal, že je nejlepší. Že není mu předvedl ve čtvrtém turnaji ninja Kage-Maru, který zase řeší řeží komplikované vztahy s matkou (unesena, předělána na zabijáckého kyborga, zachráněna, ona se pokusí zabít jeho, on se pokusí zabít ji...). Mnohem přízemnější a o to sympatičtější motivaci má Maor Jeffry, který si chce vydělat na sonar do své lodi. Své rodinné problémy zde touží rozmotat jak sourozenci Bryantovi, tak otec Lau s dcerou Pai, italský chodící testosteron Brad Burns má zase za cíl skolit co nejvíce místních dam a obzvláště ho láká nově příchozí Eileen. Stručně řečeno, vracejí se všichni staří známi s novými telenovelovskými příběhy, jediný koho jsem oplakal byl zápasník sumo Taka-Arashi. Proč byl vypuštěn? Snad aby nenabádal děti k nadměrnému přejídání?
Obrázek ke článku Virtua Fighter 5

Vpravo Kage-Maru, bílý trikot, černá přilba, železná zbroj.
Vlevo Kage-Maru, černá zbroj, culík, boty ve tvaru růžových králíčků.

Herních inovací příliš není, ostatně proč měnit něco tak časem prověřeného. Stále zůstává pravidlem, že bojový styl každé postavy je unikátní a trvá skutečně dlouho, než jej zvládnete do alespoň solidní úrovně. Stále platí, že mnoho hráčů možná odradí časová náročnost. V tréninkovém dojo opravdu strávíte drahně chvil. Když jsem se učil Kage-Maruovo jiu jitsu, nejprve jsem po zvládnutí pěti komb jásal, posléze plakal, když se přede mnou rolovaly desítky složitějších. Bez minimálně poloviny z nich nemáte šanci uspět. V offline módech vám k osvojení si specifické taktiky nejlépe pomůže quest mód, kdy se pohybujete mezi různými arénami, porážíte bojovníky různých úrovní nadefinované často dle reálných hráčů a vyhráváte mimo hodností také nové oblečky a emblémy pro svého svěřence, popřípadě peníze, za které je nakupujete. Pokud pomineme snad v každé hře zábavnou customizaci charakteru, která je skutečně široká, celý mód je sympatickou ne-příběhovou alternativou a nabídne vám dostatek možností jak se připravit na příběhový mód a hlavně onlinová klání. Dá se říci, že bez zvládnutí několika způsobů boje nemáte šanci. To co fungovalo na šaolinského mnicha Lei-Feie, s mužatkou Vanessou ani nehne. Spoléhejte jen na rychlost svých paží a El Blaze vám jedním ze svých asi desíti přehozů ukáže, že tudy cesta nevede. Hrajte si na van Damma s jeho oblíbenými kopy a mrštná opice Eileen vám rozbije... ústa. A to hovořím jen o AI. Lidé jsou totiž strašní zmetci.
Obrázek ke článku Virtua Fighter 5

90kg španělské sekané, další prosím. Ááá, Korea...

Je to tak, vynucená adaptabilita a improvizace, která dělá Virtua Fightera tak výjimečným. Je skvělá, když ji zvládnete vy, ale když ji pak někdo aplikuje na vás, cítíte bezmoc. Po pár stech zápasech jsem se odhodlal s nosem nahoru a více než 90% úspěšností připojit na XBLA a prvních pět zápasů mne poslalo zpátky do dojo trénovat chvaty. K nim od VF5 přibyl takzvaný offensive move, který vám umožní za určitých okolností přejít okamžitě z úhybu do zdrcujícího útoku. Změny nastaly i v systému hodností, ale jak už bylo řečeno, tou největší změnou je online. Ačkoliv je to samo o sobě dostatečným bonusem, nejde říci, že by mne plně uspokojilo. K dispozici je totiž pouze v jedné variantě a to je jednoduchý ranked match. Proboha, proč zde není možnost organizování turnajů? Co by mohlo být lepšího a napínavějšího, než postupování pavoukem až na stupně vítězů? Ne, že by možnost nechat si nakopat od nějakého Japonce, který celý den sedí jen u VF, nebyla fajn, ale tohle je, vážení, zabitý potenciál a potěšující fakt, že jsem během několika hodin hraní zažil asi jen dva kratičké lagy, to nevylepší. Stejně tak mne nepotěšilo to, že XBLA sice nabízí ke stažení nové oblečky pro vašeho miláčka, ale nikoliv zdarma, nýbrž za cenu 200MP za 2 upgrady pro všechny bojovníky. Díky, ale to si vystačím s tím, co jde vybojovat v quest modu, stejně kompletní customizace do jednoho barevného stylu trvá i pár tisíc zápasů.
Graficky pak není hře co vytknout. Z Xboxu ždíme, co jen jde, postavy i arény jsou skutečně pohledné a když zjistíte, že v jedné z nich je po kolena sněhu, v němž zanecháváte stopy, máte chuť si lehnout a dělat andělíčky (však on to za chvíli oponent zařídí). Hudební doprovod je správně rockově řízný, jediné co bych vytkl v této souvislosti, jsou stále se opakující animace před bojem. Větší variabilita by neškodila. Ovládání je překvapivě vstřícné, byť D-pad má stále své limity a já dal přednost analogu. Co říci závěrem. Virtua Fighter je stále skvělý, byť pro nováčka obtížněji přístupný titul. Donutí vás nainvestovat hodiny času do zvládnutí jediné postavy, ale odměnou vám budou skutečně strategické boje, kdy taktika "mačkám, mačkám, vyhrál jsem" nemá šanci na úspěch. Online je jistě velkým přínosem, byť nenaplnil svůj potenciál.
Hru zapůjčil herní obchod Surtep, který provozuje online shopy surtep.cz a xbox-360.cz
Obrázek ke článku Virtua Fighter 5

+Plusy

Změny jen k lepšímu, stále stejně náročné, stále silný zážitek, online je stabilní.

-Minusy

Časová náročnost může pro někoho znamenat stopku, chybí turnaje v onlinovém klání, není zde sumo!

Verdikt:

Legenda žije a bude žít. Opět vynikající počin, tentokrát i s hrou přes internet.
Celkové hodnocení : 9/10

Soulcalibur IV - preview PS3

19. února 2008 v 18:00 | Adis
Bez diskusí nejlepší bojovka, ve které hrají hlavní roli zbraně, se vrací. Už jen pár měsíců nás dělí od vydání Soulcalibur IV.
Žánr: bojová
Datum vydání svět: 1Q 2008
Datum vydání v ČR: 2Q 2008


Soulcalibur IVMlátiček je na konzolích poměrně slušné množství, takže je opravdu z čeho vybírat. Máme tu Virtua Fighter, Tekken, Mortal Kombat, Dead or Alive a další a další tituly, které ukojí každého fanouška bojových umění, ale série Soul Calibur je trošku někde jinde. V ní se vše točí kolem zbraní. Zatímco například v Mortal Kombatu se můžete rozhodnout, zda upřednostníte boj se zbraní či bez ní, v Soul Caliburu se bez ní prostě neobejdete (pokud tedy nehrajete s tekkeňáckým přeběhlíkem Heihachim). Meče, kopí, nunchaky, dýky, obrovská kladiva, je toho spousta, čím můžete bušit do nepřátel.
Taki se výrazně zvětšila a rozpohybovala hrudní oblast.
A stejně jako v předchozích dílech, i tentokráte se můžeme těšit na úžasnou grafiku. Grafici si pravděpodobně brali hodně přesčasů, protože jejich práce opět vypadá opravdu úžasně. Postavy jsou skvěle rozhýbány, působí detailně a propracovaně. Soulcalibur IVArény nejsou strohé a odbyté, ale nabízejí různá lákavá prostředí, která se liší vzhledem i podnebím. Jejich kompletní počet zatím není znám, ale určitě by jich nemělo být jen pár, naopak se dočkáme slušného množství prostředí, kde budeme moci změřit, kdo má delší meč.
Vývojářské studio Project Soul také ještě neuveřejnilo finální číslo hratelných postav. Zatím je potvrzeno, že se znovu objeví Astaroth, Cassandra, Ivy, Maxi, Mitsurugi, Nightmare, Raphael, Seong Mi-na, Siegfried, Sophitia, Taki, Tira, Voldo, Yoshimitsu a Yun-seong. To samozřejmě nejsou všichni, kteří se v Soul Caliburu objeví, ale výše zmínění bijci jsou by to měli být již definitivně. Nebylo oficiálně uveřejněno ani kolik nových postav se objeví, zatím se ví o třech a dvě z nich jsou poměrně překvapivé. Řady ženských válečnic rozšíří dívka zvaná Hilde (Hildegard von Krone), je to dcera panovníka království Wolfkrone. Hilde v jedné ruce třímá krátký meč a v druhé dlouhé kopí.
Soulcalibur IVNe, že by Hilde nebyla zajímavou postavou, ale ve vší úctě, mnohem překvapivější jsou další dva bojovníci, kteří by se měli v Soul Caliburu IV objevit. A je to opravdu velké překvapení, protože zrovna tuto dvojici bychom v Soul Caliburu čekali stěží. Připravte se na "skandální odhalení", pozor, je to tu - verze pro Playstation 3 nabídne pro hraní Darth Vadera a verze pro Xbox 360 mistra Yodu. Je docela zvláštní kombinovat Soul Calibur a Hvězdné války, ale nakonec co by ne, v herním světě jsou k vidění i mnohem větší podivnosti. A proč by si nakonec naši pánové používající k boji světelný meč nemohli odskočit z daleké předaleké galaxie a předvést, že je provází Síla? Další nové postavy budou uveřejněny až těsně před vydáním hry.
Arény byly rozšířeny, takže nebudou tak malé jako v původních hrách.
Soulcalibur IVPokud se budeme bavit o dalších změnách, které nás čekají, tak o vylepšeném vizuálním kabátku jsme se už bavili (zmiňme ještě, že pozornost bude věnována také práci světla a stínu), ale dodejme, že někteří fanoušci jsou znepokojeni tím, že tvůrci podlehli oblíbené kratochvíli autorů bojovek a snaží se z ženských válečnic udělat sexuální dračice. Lidově řečeno například takové Taki se výrazně zvětšila a rozpohybovala hrudní oblast. A to natolik, že to spíše než eroticky působí směšně a v reálném světě by se Taki více než čepelí svých protivníků musela bát skoliózy páteře. Jistě, že nemáme nic proti tomu, když ženy vypadají ve hrách vypadají dobře, ale všeho s mírou. (Naopak! Na objemu záleží! :-D - pozn.red.)
O arénách už jsme se rovněž zmínili, ale týká se jich ještě více úprav, které v Project Soul chystají. Celkově by měla být jejich plocha rozšířena, takže nebudou tak malé jako v původních hrách. S tím souvisí i to, že nebude tak časté, že jeden či druhý rival přepadne přes jejich okraj (a všichni víme, že například v předchozím díle se Soulcalibur IVnápis: "Ring Out" objevoval až nepříjemně často). Na bojištích také nově najdeme spoustu předmětů, které bude možné během střetu se soupeřem zničit. Na samotný zápas by to vliv mít nemělo, ale je to sympatické vizuální zpestření.
Obohacen bude i editor, ve kterém si budete moci vytvořit svou postavu. Kromě toho, že stvořenou postavu budete moci prodávat na internetu, tak to, jak si s ním v editoru pohrajete, se odrazí v samotném hraní a výrazně to ovlivní vlastnosti a schopnosti daného bijce. Ne že byste si snad v módu "Create a Character" mohli vytvořit ultimátního zabijáka, ale určitě bude stát za to chvilku se zamyslet nad tím, jak by měl váš bojovník vypadat a jaké schopnosti by měl mít.
Poprvé v historii také nabídne Soul Calibur možnost online hraní.
Soulcalibur IVV Soul Caliburu IV už nenajdeme mód Chronicles of the Sword, jenž bude nahrazen módem Tower of Caliaga. O tom zatím nejsou známy žádné bližší informace, takže nevíme, co si pod tímto představit a to máme velmi bujnou představivost. Nabízí se ale opět nějaká variace na "adventurní mód", jako tomu bylo posledně. Hra by jinak měla disponovat opět chytlavým příběhem, který se bude točit kolem dvou mocných mečů Soul Edge a Soul Calibur.
Zpestřením hraní by měl být přídavek takzvaných "Finishing Moves", takže by měla být dostupná možnost dorazit nepřítele nějakým efektním úderem. Není zatím známo, zda "Finishing Moves" budou řešeny tak, že každá postava bude mít pro jejich provedení jinou kombinaci tlačítek (což předpokládáme) nebo zda bude nějaké univerzální kombo, ale určitě to nebude zadarmo a pár namožených prstů to stát bude.
Soulcalibur IVPoprvé v historii také nabídne Soul Calibur možnost online hraní, takže pokud budete mít chuť zúčastnit se online turnaje, nemělo by to představovat žádný problém. Majitelé Xboxu 360 by také měli mít k dispozici mnoho stažitelných doplňků. To by ovšem měl být jediný rozdíl mezi verzí pro Xbox 360 a Playstation 3.
Přestože hra je ještě ve fázi vývoje, bylo oznámeno, že by měla v Evropě vyjít už v červenci. Každý obdivovatel bojových her se musí na Soulcalibur IV těšit, protože přinese spoustu drobnějších, ale zajímavých vylepšení. Ta by neměla narušit to, co se na hře líbilo, ale naopak, měla by klady Soulcaliburu IV ještě zdůraznit. Úsměvné je, že největší diskuse vyvolává to, že tvůrci se mermomocí snaží z ženských bojovnic udělat sexuální symboly a neúměrně jim zvětšují ňadra. Méně je někdy více a asi by bylo namístě uvědomit si, že většinu hráčů spíše zajímá hratelnost než to, jak se co pohupuje.
Index očekávání: 90 %

FIFA Street 3 - RoofBall

16. února 2008 v 17:12 | AD!$ |  Herní
Parádní video s tématikou Fifa Street 3 od EA,kde kluci dělají fotbalové triky po střechách domů,až to připadá neskutečné.Určitě se podívejte,stojí to za to ... A mimochodem - tohle video se objevilo i ve Sportovních novinách v rubrice "Borec na Konec"!

FIFA 09 - fotbal plný emocí

16. února 2008 v 11:02 | Adis
Jakých změn se dočká klasická sportovní série FIFA v novém ročníku? Vyrazili jsme do Londýna a položili pár zvídavých i pár rýpavých otázek Davidu Rutterovi,. hlavnímu producentovi FIFA 09.
Více uvnitř článku !!!

FIFA Street 3 – čutání pod Karlovým mostem - PS3 recenze

15. února 2008 v 14:33 | AD!$ |  Recenze
hodnocení BW: 78%
Nejedná se sice o nic světoborného, ale o příjemné a zábavné čutání určitě ano.
  • .Zábavná hratelnost
  • .Stylové zpracování
  • .Kategorizace hráčů najde využití
  • .Ale vcelku v pohodě se dá hrát i bez ní
  • .Místy značně neférový přístup počítače
  • .Některé zápasy ke konci se zdají nezvladatelné
  • .Některé skladby ze soundrtacku jsou děsné
lokalizace Původní cena 1999 Kč

Recenze

FIFA Street 3Asi nebudeme sami, kdo si tady oblíbil sportovní hry s přídomkem Street z produkce EA Big. A určitě nebudeme sami ani v názoru, že cokoliv Street je moc fajn ale FIFA Street je holt našinci nejbližší. Člověk se rád vyblbne u NBA Street a díky značně zjednodušeným pravidlům není nesmysl ani zkusit NFL Street, ale nedá se nic dělat Fotbal Street je zkrátka Fotbal Street. Zarvat to do koše s Kobe Bryantem ze čtyřmetrového výskoku musí potěšit každého sportovního fanouška, ale marná sláva, přihrát Rosovi, nasadit s ním jesle Ronaldinhovi a nacpat do brány balón i s bezmocným ubožáčkem Didou, to je zkrátka úplně jiná liga.
Čím déle držíte tlačítko pro střelu, tím bude vaše rána prudší a hůře chytatelná.
FIFA Street 3Přesto ale ne vždy je vše zcela ideální. Kupříkladu tedy minulý díl FIFA Street. Po úspěšné premiéře jsme možná čekali až příliš, ale tak trochu nám připadalo, že tato hra má s fotbalem společné už jen ty branky, míč a jména hráčů navlečených do značkových hadrů. Takže nás rozhodně potěšilo, že třetí díl je zase tak trochu více o fotbálku. Ale nebojte, pokud pátráte po tom, jak vypadají nové kolekce známých sportovních značek, i tentokrát získáte přehled více než dostatečný. Ale navíc si i kvalitně začutáte.
VIDEO
FIFA Street 3A proto se nám FIFA Street 3 opět dost líbí i přesto, že to je možná i poněkud delší pauzou od minulého dílu, takže každý fotbalově alespoň trochu pozitivní člověk si říkal, že by ten třetí díl pomalu už i mohl vyjít. Aby nám autoři dokázali, že to s fotbalem zase jednou myslí vážně, přišli s jakýmsi jednoduchým tříděním hráčů. Máme zde tedy střelce, kteří mají oproti ostatním přesnější mušku a schopnost vystřelit z kdovíjak krkolomné pozice, i kdyby se při tom měli postavit na hlavu a odrážet se ušima. Pak tady máme techniky, kteří vynikají v provádění triků, tvůrce hry, jež se vyznačují přesnými přihrávkami a "kladiváře", což jsou poněkud tužší řízci, kteří jdou tvrději do osobních soubojů a jsou oproti ostatním úspěšnější v získávání míče. No a pochopitelně jsou tu i gólmani, kteří jsou tentokrát spíše jen na ozdobu, ale když už nic, tak mají v zásobě několik nesmírně stylových rozehrávek:-).
GAMES PARADISE VIDEO
Vzhledem k celkovému nevážně pojatému ladění hry asi nemá cenu nijak spílat nad tím, že někteří hráči jsou zařazeni do jiných kategorií než by průměrný fotbalový FIFA Street 3fanda čekal, takže například Milan Baroš je veden v kategorii trickster, jinými slovy míčový mág a driblér. Ale těžko říci, třeba se po několikerém dohrání odemknou kategorie "pařič", "klubový cestovatel", "simulant ve vápně" nebo "žolík trenéra Brucknera". Dosti ale sarkasmu, raději se zmiňme o účelu, proč tomu tak je. Myslíme to dělení, nikoliv Milana. Účelem totiž je sestavit si z hráčů daného týmu ideální základní sestavu, která vedle brankáře čítá další čtyři muže v poli. Pomyslný ideál vypadá zhruba tak, že dozadu postavíte nějakého prasiče a před něj po jednom tvůrci hry, driblérovi a střelci. O "defenzivním štítu asi nemá cenu moc mluvit, jeho úloha je jistě zcela jasná. To samé platí i o střelci. Neméně důležitý je ale i tvůrce hry, jenž by měl být využíván zejména k tomu, aby střelci na zlatém podnose podal krásný míč, jenž stačí již jen uklidit do soupeřovy brány. Zdánlivě nejzbytečnější je pak driblér, jehož hodnota ale stoupá v okamžiku, kdy si uvědomíte, že tu je starý známý Gamebreaker, jehož ukazatel se nabíjí pochopitelně tím, že provádíte triky.
FIFA Street 3Jak moc je ale ideální sestava na hřišti klíčová? Upřímně řečeno, ne až tak, jak by se mohlo zdát. Teoreticky totiž jde vyhrávat s víceméně jakkoliv poskládaným týmem. Pokud totiž pomineme nesmysly jako například mít na hřišti samé obránce, má téměř každá sestava své výhody a samozřejmě i nevýhody. Pokud tedy třeba postavíte namísto dribléra dalšího střelce, máte na hřišti dva chlapy, kteří dokáží pořádně protáhnout gólmana. Pokud ale v takovéto sestavě vstoupíte do zápasu, kde platí pouze Gamebreaker góly, nadřete se o něco víc. Dokonce i výše popsané ideální složení má svá negativa - v ideálním případě byste totiž měli driblérem trochu povodit hráče soupeře po hřišti, nabrat tím něco do ukazatele Gamebreakeru, potom míč poslat na tvůrce hry, jenž pak předává střelci. Zní to poměrně logicky a jednoduše, jenže pokud se v atruální situaci hráči "pomíchají", zůstane střelec třeba vzadu, zatímco před bránou operuje trikař. Na druhou stranu se ale v případě precizně provedené akce dá vcelku dobře skórovat i s obráncem, takže rozhodně platí to, co zaznělo již před chvílí - skladba týmu zase až tak nerozhoduje a hrát se dá s FIFA Street 3lecčíms, což je rozhodně pozitivní. Můžete si tak mančaft poskládat z v rámci možností z oblíbených jmen, ale pokud jste z "velkých" fotbalů zvyklí i na alespoň špatku toho "manažerování", máte zde pro tuto kratochvíli sice nepatrný, ale potěšující prostor.
Hráči předvádějí to nejlepší a Cristiano Ronaldo ani neleží každou chvíli na zemi.
A když už jsme zmínili to skórování, musíme ho zavčasu pochválit. Nejde ani tak o to, že gólmani jsou zde spíše jen z důvodu dobrých mravů, ostatně malý fotbal je jednak akčnější a jednak chtějí diváci vidět spousty gólů, ale systém střelby je vcelku dobře zpracovaný. Čím déle držíte tlačítko pro střelu, tím bude vaše rána prudší a hůře chytatelná. Pokud ale tlačítko podržíte příliš dlouho, vypálíte sice salvu jako z FIFA Street 3děla, ale její přesnost bude na úrovni Australanů, o nichž se v Guinessově knize rekordů z roku 1988 píše, že vydali vyhlášku, v níž pro zjednodušení stanovili, že Ludolfovo číslo je možno pro různé a jiné potřeby zaokrouhlovat a to prosím pěkně na 4.
Se střelbou ale souvisí i značně zajímavý úkaz, kdy hra až příliš okatě rozhoduje o tom, zda střela skončí v síti nebo ne. A nejde o tu onu jednu konkrétní střelu, ale o celé úseky zápasů, kdy nemůžete dát gól, ani kdybyste Victorii Beckham denně pucovali boty. Naštěstí se to nestává příliš často, ale rozhodně se nedivte, když dopadnete jako autor tohoto textu. Představte si, že v zápase hraném do deseti gólů vedete 7-3 a následně 8-4 a přesto prohrajete 8-10. V době, kdy máte zápas vcelku v pohodě pod kontrolou, totiž začně počítač sázet góly z víceméně každé druhé akce, míč vám sebere, kdy se mu zachce a úplně ignoruje, že na něj aplikujete své nejlepší fintičky v podání svého elitního dribléra. A naopak, sám vám míč nepůjčí, ani kdybyste na něj vyrukovali s motorovou pilou, takže Gamebreaker má nabitý takFIFA Street 3 zhruba jednou za dvě minuty. Takový pocit zmaru a bezmoci, to člověk zažije snad jen u videoher.
Naštěstí se dá ale Gamebreakerům relativně efektivně bránit. Jeho platnost totiž končí v okamžiku, kdy soupeři v Gamebreaker módu vsítíte gól, což je v praxi spíše rada "za všechny prachy", ale zas tak nereálné to není. Druhá varianta je už ale proveditelná docela v pohodě. V prvé řadě se to chce dostat k míči a pak se stáhnout před vlastní bránu a tam si míč podávat mezi dvěma hráči tak dlouho, dokud souepři nevyprší čas vyhrazený pro Gamebreaker mód. A mnohdy se to skutečně vyplatí i za cenu obdrženého gólu - není totiž nijak ukrutným úkolem dát v jednom Gamebreakeru i tři góly, takže se vyplatí dostat jeden než ztrácet vepředu míče, které vám bude naboostovaný soupeř pálit od půlky do šibenice. A naopak, pokud zrovna boostujete vy, je potřeba pálit, co to dá. Časem přijdete i na "fintu", že Gamebreaker aktivujete ve chvíli, kdy vyšlete finální přihrávku na střelce. Gól bude FIFA Street 3díky Gamebreakeru téměř jistý a v okamžiku, kdy bude soupeř po gólu rozehrávat, budete mít ukazatel ještě prakticky úplně plný, takže ještě jeden další fikanec přidáte dost pravděpodobně.
Ve výsledku je to tak i přes některé frustrující momenty dost slušná zábava. Hráči předvádějí na hřištích skutečně to nejlepší, co mají v rukávech a Cristiano Ronaldo ani neleží každou chvíli na zemi. Pravda, svůj výstavní přímák zde sice šanci předvést nemá, ale vzhledem k tomu, jak dobře se to hraje, to ani nevadí. Co už ale trochu vadit může, je ne zcela přesvědčivá nabídka herních módů, která potěší především multiplayerové maniaky. Pokud si ale chcete zahrát sami, musíte se spokojit vedle rychlé hry pouze s "kariérním" režimem, v němž na vás čeká devět souborů zápasů. V každém máte k dispozici tři možnosti opakování pro případ, že se vám některý zápas nepovede a s těmito třemi "kredity" musíte zvládnout všechny FIFA Street 3zápasy v dané skupině. Odměnou vám pak bude odemknutí nového týmu, což se ale děje i v případě, že pokoříte některou ze zdejších výkonnostních met. Hra eviduje vyhrané zápasy, počet vstřelených gólů, góly vsítěné hlavičkou nebo volejem a Gamebreaker góly, přičemž vše je ve třech úrovních - bronz, stříbro a zlato. Pokud ale máte po ruce, případně "po drátě" někoho jiného, užijete si srandy docela dost. Vedle klasického versus módu a online zápasů nás zaujal zaejména režim, v němž si ze skupiny deseti hráčů oba soupeři postupně vybírají borce do svého týmu.
Týmový duch
Ve hře je slušná řádka předdefinovaných týmů, v jejichž rámci ale máte možnost upravit si základní sestavu, která pak vyběhne na hřiště. Týmy jsou vždy nějak "tematicky" zaměřené, takže jsou zde třeba obránci, dribleři, mladé naděje, legendy minulosti nebo třeba tým složený z malých nebo naopak vysokých hráčů a nebo mančaft, kde jméno každého hráče začíná na R. Například zde se v jednom dresu sejdou Rosický, Rooney, Cristiano Ronaldo a Ronaldinho. To už je dost slušná sestava, ale i s nimi je porážka týmu World Stars docela tuhým oříškem. Proto je vhodné se předem podívat, jaké typy zápasů vás v daném "turnaji" čekají a volit tým částečně i podle toho. Poměrně brzy se odemkne tým Speedsters, jenž je v sestavě Ribéry (driblér), Eto'o (střelec), Malouda (tvůrce hry) a Puyol (obránce) vcelku univerzální volbou pro velkou část hry. Ke konci ale už opravdu docela přituhuje, a tak to bude chtít odemknout ještě nějaké lepší sestavy.
Relativně pestrá je nabídka zápasových režimů, díky níž se hra nestává jednotvárnou, jelikož s trochou snahy se dá řici, že každý z režimů vyžaduje lehce odlišný přístup. FIFA Street 3Máme tak zde klasické zápasy na čas nebo do stanoveného počtu branek, ale časté jsou i mače, kde je potřeba dostat se na požadovaný rozdíl gólů nebo kde se počítají pouze branky z volejů nebo Gamebreakerů. Poslední zmíněný případ je ale trochu problematický, protože jednak jako jediný popírá tvrzení, že tentokrát jde opět o něco více o fotbal, a jednak zápasy tak trochu degraduje na horečnaté střádání Gamebreakeru a následnou ještě horečnatější snahu vstřelit za krátkou dobu aktivního boostu pokud možno více než jeden gól. Přestože tedy jde v prvé řadě o triky a fintičky, dá se říci, že příliš krásy tyto zápasy nemají.
Tecnické zpracování je u většiny sportovních her od EA chváleno a třetí FIFA Street není výjimkou. Čas od času jsme sice zaznamenali zřetelný záškub, ale nikdy jsme nepocítili, že by měl jakýkoliv, natož pak zásadní vliv na průběh zápasu - prakticky vždy se totiž jednalo o skrumáže před bránou v době, kdy gólman skočil po míči a FIFA Street 3kolem se nahrnulo více hráčů, přičemž míč v té době vlastně nebyl ve hře. Animace hráčů se jeví jako povedené, zejména pak při kličkách a tricích, i když tedy běh není úplně živý, a celkový dojem z grafiky je velmi dobrý i díky některým velmi pěkně udělaným hřištím. Jedním z nejhezčích pak je bez debat hřiště vybudované pod Karlovým mostem. Nemluvě o ztvárnění hráčů, které si vzal do péče zručný karikaturista, jenž ještě zvýraznil jejich typické tělesné proporce, respektive z většiny z nich udělal rachitické hubeňoury. Peter Crouch tak sotva drží pohromadě, ale naproti tomu Gatusso je značně podsaditý týpek, zatímco Wayne Rooney je zde nefalšovaným valibukem.
Takže asi takto: FIFA Street 3 zaznamenala oproti dvojce vcelku Znatelné zlepšení a přestože nás některé věci místy dokázaly nehorázně vytočit, neodcházelo se nám od této hry úplně jednoduše. Některé zápasy jsou skutečnou výzvou, zejména tedy ty ke konci singleplayeru, ale zároveň i výbornou zábavou. Dříve nebo později totiž stejně nakonec každý zápas dotáhnete do vítězného konce a když se zrovna potkáte s formou a bude se vám dařit, bude hraní jedna radost.

Unreal Tournament III - Adrenalinová akce (PS3 recenze)

12. února 2008 v 15:36 | AD!$ |  Recenze

hodnocení GP: 90%
Fantastická multiplayerová akce v atraktivním prostředí. Co chtít více?
  • .Ovládání myší a klávesnicí
  • .Rozmanitá prostředí
  • .Ingeligentní AI
  • .Nádherný vzhled
  • .Příběhu jsme se nedočkali
lokalizace Původní cena 1999 Kč

Recenze

Unreal Tournament IIIMultiformátové hry jsou darem i prokletím. Na jedné straně umožňují hráčům každé platformy si titul zahrát, na straně druhé nic nevyvolává tolik třenic, jako právě neustálé dohady, na které z nich hra vypadá lépe, nebo se minimálně lépe ovládá. Jak v některé verzi něco chybí, fanboyové vřeští jako opice tahající se o banán a ve svém sporu pomalu ani nezpozorují, že se rvou naprázdno, protože banán jim stejně někdo sebral. Zvláště v poslední době je velkým hitem srovnávat zvláště verze pro Xbox 360 s verzí pro PlayStation 3, ideálně pak přizvat do pranice i PC a trumfovat se donekonečna.
Textury jsou skvěle detailní, pohyb postav plynulý a multiplayer přes PSN běží jako hodinky.
Možná se podivíte, proč v tomto kontextu mluvím o Unreal Tournamentu III., když Xbox 360 verze dosud nevyšla. Důvod je prostý. Ovládání. Zasunout klávesnici a myš Unreal Tournament IIIdo USB portů na přední straně PlayStation 3 je otázka sekund a během okamžiku hrajete na konzoli skutečně po "pécéčkářsku". Pohyb klávesami WASD, skok mezerníkem, palba myší a výměna zbraní kolečkem myši. Vše funguje naprosto bezchybně, hladce, bezproblémově. Máte FPS, která vyšla z PC světa a nejenomže vypadá identicky s PC verzí Unreal Tournamentu III, ale i se identicky ovládá. Pokud máte PS3, Xbox 360 a PC zapojené všechny do širokoúhlého displeje (můj případ) tak je tu neskutečný PC feeling. Tedy až na chybějící škubání :-).
O tom, jak PS3 zvládá Unreal Engine 3, byly napsány hory často naprostých nesmyslů. Po pravdě, teorie je naprosto ukradená, jakmile si zahrajete na PS3 Unreal Tournament III. Textury jsou skvěle detailní, pohyb postav plynulý a bez problémů v 1080i, multiplayer přes PSN běží jako hodinky, se servery minimální problémy, pokud vás tedy nějaký zlomyslník nevykopne. Samozřejmě tu a tam se Unreal Tournament IIInějaký ten lag objevil, postava přeběhne přes zbraň a ta za ní doskočí během sekundy, ale stalo se to naprosto výjimečně. Hrajete zadarmo a jelikož jsem si Unreal Tournament III nejprve zahrál na PC, při hraní PS3 verze jsem měl pocit, že vlastně na PC hraju pořád.
Boti tu skutečně jeví jistou umělou inteligenci.
Když se logujete na servery, samozřejmě se objeví nabídka "včetně myši a klávesnice", která v podstatě varuje, že s gamepadem nemáte přílišnou šanci. Pokud máte ovšem doma malého maniaka, který na FPS hraných gamepadem vyrostl a má za sebou desítky hodin ve WarHawku, nedá vám to, abyste ho s gamepadem na takový server neposlali. A zjistíte, že když někdo opravdu vyroste na gamepadu, přesto je schopen naprosto v pohodě mezi lidmi s klávesnicí a myší obstát. Tím nechci vyvolávat flame, osobně si myslím, že zdatný skiller s myšičkou a kláveskou bude mít ve FPS vždy nad maniaka s gamepadem, ale bylo to zajímavé překvapení.
Unreal Tournament IIIAle k samotné hře. V podstatě vše je v PC recenzi, takže jen jedno velké varování pro ty, kdo si říkali, že by v singleplayeru opravdu mohl být alespoň průměrný příběh. NE, NENÍ! Přestřelky s boty různého druhu jsou obyčejné arény a že po výhře okomentuje generál drsných mravů vítězství a pošle vás jinam, to mi příběh nepřipomíná ani v nejmenším. Možná kdybych si nechával vymývat mozek Ordinací v růžové zahradě, mlčel bych, ale takhle je mi líto. Pokud nemáte PS3 připojenou k internetu, hra bude v roli automobilu, který zvládne vytáhnout třístovku, ale jeho majitel ho používá zásadně k tahání vozíku.
WarHawk versus Unreal Tournament III
Jsem zvědav, zda příchod UT III ovlivní kvantitu hráčů, kteří si své nadšení pro online v současnosti vybíjejí na WarHawku. Nemá cenu si něco namlouvat, nádhera UE3 a engine WarHawku nejde srovnat. Jenže vzhled je jedna věc, zábava druhá. A ač milovník úchvatné grafiky, musím přiznat, že mě více sedí WarHawk. Oproti UT III mi přijde více variabilní, akčnější a zábavnější. Není to jen kvůli tamním letadlům, kterým vznášedla z UT III nemohou konkurovat. Je to hlavně kvůli faktu, že WarHawk je herní svět, zatímco Unreal je zkrátka o arénách. Takže si na otázku odpovím sám. Nečekám nejmenší odliv, protože každý půjde za tím, co jemu více sedne a hry si nijak konkurovat nebudou. Ten, kdo se vyžívá v náletech stíhačkami na raketové věže, v jízdě džípem po volném prostranství, ten zůstane u svého kopyta, zatímco milovník FPS do jeho světa nezabrousí, zato od UT 3 nevstane. A je to jenom dobře, přetahování stejně nikdy k ničemu nevede.
Unreal Tournament IIIJedna věc je v singleplayeru překvapivá. Boti tu skutečně jeví jistou umělou inteligenci. Nejsou to tupci, kteří vám nabíhají do rány a neumějí se poučit. Naopak, někdy jsou to pěkně potměšilí hajzlíci, kteří v momentu, kdy jedete na vznášejícím se skateboardu, to do vás s gustem napálí tankem nebo bojovým vozidlem, takže okamžitý respawn. Pokud však za sebou máte hraní Crysis a zuřivé nadávání na kličkující Korejce, budete se cítit jako doma. Takže sice příběh ani náhodou, ovšem vybláznit se u Unreal Tournamentu III jde i v offline. Ale jak říkám, není to ani zlomek zábavy, která čeká v online.
Kde jinde pocítíte záblesk neskutečné škodolibé radosti, než v okamžiku, kdy pod palbou zezadu stisknete tlačítko PÁD a váš avatar se složí jako pytel k zemi, aby vzápětí, co nad ním domnělý úkladný vrah proběhne, ho pěkně sejmul ranou do hlavy? Tohle se vám u botů nestane. Neuvěřitelný je i design vesmírných konstrukcí. Unreal Engine 3 je zkrátka o kovu a sklu a nabízí úžasnou podívanou. Až budete na Unreal Tournament IIIkosmické stanici bojovat na oběžné dráze okolo Marsu, pochopíte, o čem je řeč. Ostatně co aréna, to nádhera. A to je pouhý začátek, protože co na PC vytvoříte za nové arény, můžete snadno dodat i do PS3 verze. Zkrátka jste majitelé PS3 připojené do internetu a chcete nekonečnou hru? Pak sáhněte po Unreal Tournamentu III. Mimochodem, sledujte mod scénu. Nadchlo nás, že už existuje patch, který umožní přepnutí pohledu do perspektivy, v níž se hrají Gears of War.

Devil May Cry 4 – ženy, krev a rock 'n' roll - PS3 recenze

10. února 2008 v 11:35 | AD!$ |  Recenze
hodnocení GP: 90%
Výborná akce, která musí potěšit skoro každého. Sice zdaleka neníbez chyb, ale má zkrátka šťávu, styl a vůbec.
  • .Zábavná akce
  • .Stylové provedení
  • .Občas i nějaká ta hádanka
  • .Atraktivně ztvárněné souboje
  • .Kamera dokáže dezorientovat
  • .A několik dalších dílčích mušek
lokalizace Původní cena 1999 Kč

Recenze

Devil May Cry 4Člověka dnes už ani nijak nepřekvapí, když hra začíná pořádným průšvihem. Typicky se zjeví šmejd z vesmíru a naším úkolem pak bývá emzáky hladit tak láskyplně, až je zcela vyhladíme. Ale že by na začátku ve vzduchu visela hrozba zmeškaného rande? Možná jsme to už někde viděli, ale standard to rozhodně není. A když při následné kolektivní motlitbě vpadne do chrámu hrdina předchozích dílů Dante a jediným výstřelem sejme Jeho Svátost, člověk se neubrání pocitu, že dneska to je asi "fakt blbej den".
A úplně nejlepší na tom je, že vás to v prvé řadě bude bavit.
Rázem zavládne zmatek skoro stejně velký jako při otevírání Potěmkinova obchoďáku Český Sen, ale protože je na scéně nový hrdina Nero, který byl mimochodem už na odchodu, protože modlení ho nebavilo a do sluchátek si zrovna dneska s sebou vzal nic moc empétrojky, začne nastalou situaci bez prodlení řešit. Devil May Cry 4S Dantem si vymění pár sekanců a zhruba stejně drsňáckých hlášek a náš ambiciózní Nero dokonce slavně zvítězí, jenomže toto vítězství trvá asi tak tři sekundy, protože pak se mečem probodnutý Dante díky své démonické osobnostní složky sebere a kudy přišel, tudy zase odejde. Tedy dírou ve střeše. A tak se nedá nic dělat, Nero se musí vydat v jeho stopách, aby ho dostihl a znovu zapíchl. Teď už snad definitivně.
A to je úvod, který dokáže zaujmout i pobavit, přestože to takto v psané podobě nemusí vypadat. Ostatně, pokud jste s některým z předchozích dílů již měli tu čest, tak víte, že série DMC byla vedle parádní akce vždy i značně stylovou záležitostí. A ve čtvrtém dílu tomu pochopitelně není jinak, dokonce se bez problémů dá říci, že šli tvůrci ještě dál. Nero je zde vylíčen jako největší floutek z celé Kanady, jenž dává dívce svých snů okázale najevo, že ho vlastně obtěžuje, ale to pouze v okamžicích, kdy ona nevidí, jak za ní i s dárkem spěchá, až se mu práší za patami. A když se poprvé setká s lovkyní démonů Glorií, která se zjeví v oblečku, díky němuž o ní víme Devil May Cry 4prakticky všechno hned na první pohled, neví kam by uhnul očima. Když ale dojde na bitky, je zcela suverénní, takže si může dovolit i takové věci jako zastavit útok prvního bosse tak, že zapíchne špičku svého meče do špice kolosálního meče soupeře. Nero je zkrátka stylař jako nikdo jiný.
Jak už ale je v sérii zvykem, i tento hlavní hrdina musí mít něco z démona. V tomto případě se jedná o jeho démonickou ruku, která je v prvé řadě vynikajícím pomocníkem v boji. A jelikož se předchozí věta dá považovat za krásný oslí můstek, řekneme si teď něco o boji. Famózní. Nestačí? Ok, takže trochu detailněji. Nero disponuje klasickou výbavou v podobě meče a pistole, což mu dává velmi slušné přesvědčovací možnosti, ale díky démonické ruce se z Nera stává skutečně nekompromisní potírač démonů. Touto rukou totiž může provést velmi sliný úder, jenž v kombinaci s případným následným třískutím nabodnutým soupeřem o zem, dokáže slušně nalomit zdraví i leckteré tužší bestii. Největší krása Devil May Cry 4ale spočívá v možnosti ruku "natáhnout", a tak si k sobě na porážku přisunout některou ze vzdálenějších potvor.
Všechny bojové možnosti lze pochopitelně opět skládat v pohledná a místy snad až zběsilá komba, která mohou vypadat zhruba takto. Zaměříte si démona a podniknete na něj silný výpad mečem. Pak si ho přitáhnete a aplikujete úder rukou. A pokud ještě nemá dost, tak ho dorazíte pár ranami z pistole. Zní vám to docela nic moc? A co třeba tohle? Začátek je stejný, ale místo střelby z pistole si démona zvednete mečem do vzduchu a tam ho doděláte několika seky nebo údery. A až to tam vyřídíte, tak ryhle přepnout na další mrchu a rukou si ji vytáhnout k sobě pěkně nahoru a pak další a další. Fantazii a krvavé kreativitě se zde meze nekladou. Pokud se tedy zadaří pěkně navazovat jednotlivé pohyby a v dostatečném okolí je dostatečný počet nepřátel, dochází někdy až k situacím, které nám připomínaly staré 2D bojovky na automatech, kde bylo možné provádět když ne nekonečná, tak rozhodně značně dlouhá komba.
Devil May Cry 4Hra ale není pouze o ukrutné akci, a tak dojde i na nějaké ty rébusy.
A úplně nejlepší na tom je, že vás to v prvé řadě bude bavit. Když tady před chvílí padla zmínka o kreativitě, nejednalo se jen o nějaký ubohý pokus o květnatý projev, ale je to do značné míry pravda. Bossové a někteří tužší protivníci sice nedovolují úplně libovolný způsob boje, respektive dovolují, ale ne vše je efektivní, ale s řadovými pěšáky si můžete dělat doslova, co chcete. Nejednou se přistihnete při úvahách, jak by bylo nejlepší a nejhezčí je vyřídit. Budete sami hledat co možná nejdivočejší kombinace úderů a to víceméně pouze proto, že je fajn se na to koukat. A skutečnost, že při hodnoceních po konci každé mise se zohledňuje i stylovost boje, bude bezpochyby až na druhém místě.
Další dobrou zprávou pak je, že těchto brutálních orgií nebudou ušetřeni ani úplní začátečníci. Vedle obtížnosti Human je zde totiž ještě možnost nastavit si částečně Devil May Cry 4zautomatizovaný boj, což není žádné usnadnění pro tělesně postižené, ale velmi vítaná možnost, jak si hned napoprvé hru opravdu skvěle užít. Dalo by se zhruba říci, že s tímto nastavením nemusíte pro předvedení krvavého baletu nejvyší vizuální úrovně striktně mačkat složité kombinace tlačítek, ale stačí tak říkajíc jen jakési náznaky těchto kombinací. Pro upřesnění ale zdůrazněme, že nejde o tupé mačkání jednoho tlačítka, na základě čehož by Nero předváděl spektakulární kolenotoče - pořád musíte samozřejmě vědět, co kdy chcete udělat a proč to chcete udělat, ale hra vám s tím zkrátka tak trochu pomůže. Popisuje se to docela těžko, ale funguje to parádně. Hra vás nefrustruje požadavkem na zcela přesné ovládání, ale ani vám v tomto ohledu rozhodně nedá nic zadarmo.
Takže vám samozřejmě nedá zadarmo ani žádné ze zdejších vylepšení. Cestou vypadávají ze zabitých nepřátel barevné orby, které slouží jednak k doplnění zdraví a jednak jako platidlo. Mezi misemi a u speciálních soch si za ně pak můžete koupit Devil May Cry 4předměty jako například obdobu lékárniček a podobně. Důležitější jsou ale takzvané duše, které získáváte po dokončení každé mise. A za ně se dají koupit vylepšení jak zbraní, tak Nerových schopností. Můžete si tak koupit třeba prodloužení dosahu vaší démonické ruky (mimochodem, hodí se i pro sbíraní orbů z nedostupných míst) nebo nové útočné i úhybné pohyby. Vedle toho se v levelech dají najít i speciální tajné mise, za jejichž splnění lze získat další vítané bonusy. Najít všechny tajné mise je ale dost slušný oříšek, jsou totiž většinou porůznu dobře schované. Jejich nápň je různá a čím dál těžší. Začíná to pouhým pobitím všech potvor, ale zvládnout třeba rozmlátit všechny sochy tím, že po úrovni posouváte speciální "čepelové stojany", to už není jen tak. Docela fajn mise pak je třeba v kontextu s výše uvedným úkol, kdy musíte sejmout ve vzduchu pět mrch, aniž byste se mezitím dotkli země.
Hra ale není pouze o ukrutné akci, a tak dojde i na nějaké ty rébusy. Jedná se o věci poplatné akčnímu žánru, takže většinou něco na způsob "najdi, přines, použij", ale Devil May Cry 4řešit tady něco na způsob ultimátně obtížných sudoku, to by v tomto případě fakt nebylo to pravé. Pochválit tedy musíme i fakt, že pokud je potřeba nějaké puzzle vyřešit, hra vám vždy zcela jasně naznačí, že pokud to nevyřešíte, dál se nedostanete. Sice to automaticky neznamená, že byste nemohli zmateně pobíhat sem a tam, ale když už nic, tak alespoň víte, že něco musíte udělat a že pomlácení všech démonů to není.
A zase ta sodomie!
Asi nejsme sami, koho velmi pobavila nedávná zpráva o tom, že jistá americká psycholožka označila mazlení dvou pohledných ufonek ve hře Mass Effect za "sodomii". V tom případě by ale neměla vidět Devil May Cry 4. Protože jednak je hra krvavá, násilná a "sodomie"je zde navíc taky. Před soubojem s jedním z bossů totiž budete svědky vášnivého reje dvou démonických víl. Ty jsou sice taky namodralé a navíc docela průsvitné, takže se jeví spíše jen jako siluety, ale nemravné výjevy je potřeba potírat bez milosti. Navíc je zde Gloria ve velmi odvážném kostýmu, který sice nemá se sodomií nic společného, ale nejeden počestný občan by došel k závěru, že celková image Glorie je vyloženě Sodoma-Gomora :-).
A stěžovat si nebudeme ani na technické zpracování. Grafika je krásně ostrá a hladká a většinou se nese v duchu příjemných sytých barev. Vizuální dojem je tak i díky povedeným efektům velmi dobrý, přestože k dokonalosti mu chybí docela dost. Tak třeba pohyb hlavního hrdiny by na konzolích dnes již současné generace nemusel být tak prkenný a našlo by se ještě i více různých jednotlivostí. Nic to ale nemění na faktu, že hra působí značně atraktivně a je na ni velmi příjemný pohled. A ten je podpořen i dobrým ozvučením - o zvuky zběsilé bitky zase ani tak nejde, ale dost slušný dabing a našlápnutý rokec, který avizuje, že zase jednou poteče krev a Devil May Cry 4hraje po celou dobu tohoto krveprolití, dodávají hře tu správnou šťávu.
Má ale tedy Devil May Cry nějaké chyby? Má a není jich málo. Tak například díky povětšinou fixní kameře ztrácíte dost často přehled o tom, odkud jste přišli a kam jdete. Na rozdíl od proslulé hitovky Marka Ebena ale aspoň víte, kdo jste. Nakonec se pochopitelně vždy najdete, protože v rohu obrazovky je k dispozici malá mapka, ale tak trochu to narušuje plynulost herního zážitku. Stejně jako časté loadingy. Zdejší lokace se za obrovské rozhodně označit nedají, ale přesto každé dveře znamenají loading. Jedná se sice jen o krátkou animaci, kdy se obraz rozostří a za okamžik se objevíte už v další místnosti, ale není to zkrátka ono. Na druhou stranu, tuto metodu Capcom použil už v prvním Resident Evilu, takže si ji asi hlídá v šuplíku s rodinným stříbrem. V rámci férovosti je ale potřeba dodat, že v kombinaci s častými krátkými animačkami to vytváří poměrně dynamický dojem, respektive pocit, že se pořád něco děje. A co dál? Třeba skutečnost, že když někde rozmátíte všechno, co rozmlátit jde a po čase se tam Devil May Cry 4vrátíte, všechen nábytek je opět na svém místě, což tedy víceméně platí i o nepřátelích. Zkrátka takovýchto podivností, nelogičností a chyb je zde opravdu docela dost.
To ale rozhodně neznamená, že by byl DMC4 špatnou hrou. Naopak, dokonce by se dal i označit za současného krále akčních her na nových konzolích. Není tak obtížný jako Ninja Gaiden a upřímně řečeno, Nariko má sice nejkrásnější zadeček, přinejmenším tedy na aktuálních konzolích, a s čepelemi se umí ohánět více než slušně, ale Nero je zkrátka větší stylař. Devil May Cry 4 je zkrátka po všech stránkách velmi příjemná akční hra, která má v rukávu navíc několik trumfů, kterými jistě dokáže oslovit i hráče, kterým rychlé akční tituly neříkají prakticky nic. Jistě, jak bylo zmíněno, hra má spoustu drobných nedostatků, ale celek je splácaný natolik dobře, že šetřit v tomto případě hodnotícímí procenty, to už bychom se museli považovat za "akademiky" typu Katovna, a na to se zatím ještě fakt necítíme. Závěr je tedy značně neoriginální, ale nic jiného se snad v tomto případě ani říci nedá. Tak tedy: Dante je mrtev, ať žije Nero.

Devil May Cry 4

Výrobce/VydavatelCapcom / Capcom
Distributor ČRCD Projekt
PlatformaPS3
MultiplayerNe
Velikost pozice1698 kB

Nová videa z GTA IV !!!

10. února 2008 v 11:30 | AD!$ |  Herní
Jedna z nejočekávanějších her letošního roku už doslova buší na dveře a tak jsme se dočkali několika nových videí, která sice neukazují aktuální gameplay, ale filmovou kameru v enginu hry. Každopádně napovídají dost o tom, abychom se na Grand Theft Auto IV. mohli stále více a více těšit. Jen nějaký ten vrtulník bychom rádi viděli v akci. No a také nějaké to letadlo :-) Jinak rvačky a automobily,hmmm pěkné...

Assassin´s Creed pro PC má 4 mise navíc!

7. února 2008 v 9:00 | AD!$
Majitelům PC se čekání na konverzi konzolového hitu Assassin´s Creed vyplatilo. Sice má hra podobné hardwarové nároky, jako Crysis, ale Ubisoft se rozhodl trpělivost PC komunity odměnit. Konverze ponese název Assassin´s Creed: Director´s Cut a bude obsahovat čtyři nové mise, které majitelé PS3 a Xboxu 360 v konzolové verzi nemají. Titul vyjde na PC během března a doporučujeme si kvůli němu pořídit k PC gamepad. Možná jste šikovné chobotnice, ale při představě, jak Altaira, prchajícího po střechách a ulicemi středověkého Jeruzaléma před desítkami křižáků řídíme tlačítky klávesnice, běhá nám mráz po zádech.
Assassin Creed Assassin Creed Assassin Creed
VIDEO

Čeština do PES 2008 - alternativní download

6. února 2008 v 20:24 | AD!$ |  Různé
Dále klikněte na "celý článek" !!!

Just Cause (PS2) - ke stažení

6. února 2008 v 14:04 | AD!$
*Pro stažení klikněte na odkaz a pak na "Download this torrent".

The Simpsons game - PS2 cheaty

6. února 2008 v 11:36 | AD!$ |  Cheaty














Nekonečná síla každé postavičky(Bart - Bartman) :
- kolečko,doleva,doprava,kolečko,čtverec,L1
Otevře oblečení Lisy&Trofeje :
- čtverec,trojúhelník,čtverec,čtverec,čtverec,L3 (stlačíte levou analogovou páčku)
Otevře oblečení Marge&trofeje :
- trojúhelník,čtverec,trojúhelník,trojúhelník,čtverec,R3 (stlačíte pravou analogovou páčku)
*Cheaty pište v hlavním menu !!!

Assassin's Creed - X360 recenze (část 2.)

5. února 2008 v 15:35 | AD!$
Díky promyšlenému bojovému systému se totiž rozhodně nejedná o nějakou sekanici, ale boje jsou zde vedeny naopak s velkým rozmyslem.
Assassin's CreedA co že je náplní zdejších misí? Po všem možných masivních preview asi jen málokoho překvapí, že hlavním cílem je zavraždit nepohodlné osoby, které nějakým způsobem škodí celé společnosti. Není to ale o tom, že u něj zazvoníte u dveří a až vám otevře, tak ho zapíchnete. Každá úkladná vražda si totiž žádá přípravu. Po příchodu do města, respektive do některé z jeho nově přístupných čtvrtí tak je potřeba nejprve zmapovat situaci, to znamená vylézt na "rozhlednu" a podívat se kolem. Poté se vám na mapce objeví i ostatní věže plus pozice spřátelené "kanceláře", kde naberete úvodní informace, kde hledat člověka, po němž jdete, případně pár dalších úkolů jako například pomoc některému z obyvatel metropole. Z úkrytu se vydáte zpět do ulic města, případně na jeho střechy, a jdete zjišťovat další info ohledně vaší budoucí oběti, jako například, kde se kdy vyskytuje, případně kde má svou rezidenci a podobně. To se děje jednak prostřednictvím odposlechů, kdy si sednete na lavičku a posloucháte, co si vyprávějí lidé, kteří o vašem cíli něco vědí, a jednak Assassin's Creedprostřednictvím kapesních krádeží, kdy nejprve opět vyslechnete rozhovor a poté sledujete jednoho z dvojice, abyste mu následně vytáhli z kapsy potřebný dokument. Tato přípravná fáze je asi nejzábavnější částí celé mise, jelikož si při ní projdete město, splníte nějaké ty vedlejší úkoly a celkově vás nic nenutí někam spěchat.
Pak následuje samotný akt úkladné vraždy, kterou je sice potřeba lehce promyslet, abyste se k oběti dostali do potřebné blízkosti a pozice tak, aby se práce zdařila, ale víceméně se jedná spíše o jakýsi druh rutiny. Prolitím krve to ale ještě nekončí, protože vražda na veřejnosti vždy vzbudí dostatek pozornosti jak u civilního obyvatelstva, tak u stráží, a proto je potřeba ještě utéct a skrýt se opět v prostředí "kanceláře".
V tomto případě, ostatně stejně jako v případech, kdy vás stráže pronásledují v průběhu první fáze mise, je asi nejlepším řešením útěk na střechy. Na ně umí Altair Assassin's Creedvyšplhat velmi obratně a ladně a to víceméně kdekoliv. Zdejší domy jsou totiž ztvárněny tak, že lezení po různých římsách, výklencích či oknech zde působí naprosto přirozeně, a i proto tedy budete s největší pravděpodobností trávit většinu času nad úrovní ulic. S minimálně stejnou nonšalancí je totiž ztvárněno i přeskakování z jedné střechy na druhou a pohybové vlastnosti Altaira vůbec jsou značnou lahůdkou. Umělá inteligence nepřátel ale není z nejhorších, a tak ani na střechách nebudete mít vyhráno, protože tam za vámi pronásledovatelé dokáží vyšplhat rovněž. Záchranou jsou pak například jakési podivné boudičky na střechách, do nichž je možné se schovat, pokud jste mimo zorné pole pronásledovatelů. Působí sice dost divně, že mnohdy nepřátelé doběhnou až k boudě, do níž jste vlezli, a nenapadne je podívat se dovnitř, ale na druhou stranu je to holt jedna ze skrýší, tak tímto způsobem holt i funguje. Navíc je dobře vidět, takže se dá i při rychlém úprku nějaká najít, a proto tuto částečnou "demenci" nepřátel přehlížím.
Assassin's CreedDost míst pro úkryt skýtají ale i ulice, kde je možné zalézt například do kupy slámy, která zároveň slouží i jako "přistávací plocha" pro sestup z vysoko položených míst. Altair vystřihne z výšky několika desítek metrů ukázkovou šipku přetočenou následně do neúplného salta, a vy tak nemusíte dolů zdlouhavě sestupovat vlastními silami. Vedle slámy zde pak je možné ukrýt se na lavičce mezi sedícími lidmi nebo se díky bílému ohozu přimotat i ke skupince modlících se mnichů. Modlení ale můžete předstírat i samostatně, ale v tomto případě se jedná spíše o prostředek pro snížení pozornosti stráží. A jako poslední pomoc při útěku jsou zde skupinky jakési domobrany. Pokud na ulici uvidíte stráže, kterak obtěžují některého z občanů, asi nebudete dlouho váhat a vydáte se mu s mečem na pomoc. Poté, co všechny otravné vojáky vyvraždíte, se vám dostane děkovné řeči a poblíž se objeví skupinka mužů, která pak následně v případě potřeby zdrží vojáky, kteří po vás půjdou. Na první pohled špatné je, že mniši i domobrana jsou stále na stejných místech, ale na Assassin's Creedstranu druhou je díky tomu máte označeny v mapě, což se při útěku hodí víc než hodně, zejména proto, že víte, kterým směrem se ve spleti ulic máte vydat. V ideálním případě to pak vypadá tak, že proběhnete kolem "chlapů na vaší straně", kteří zdrží vojáky ve vašich patách. Tím se jim ztratíte z dohledu a upalujete k nejbližším mnichům, kde "splynete s davem" a protivníci vás již nenajdou.
Z toho nám ale tak nějak vyplývá, že slibované "davové scény" se zase až tak nekonají. Když pomáháte lidem v nouzi, objeví se skupinka domobrany nebo mniši, ale že by se město vyloženě postavilo na vaši stranu, toho jsme si tedy zrovna moc nevšimli. Navíc vás spíše naopak budou štvát žebráci, kteří se vám za každou cenu budou stavět do cesty, a blázni, kteří do vás strkají, když kolem nich procházíte. Naštěstí je ale snadno poznáte již podle vzhledu, takže je mnohdy zvládnete obejít větším obloukem. Tímto obloukem se pak dostáváme k prakticky jedinému záporu grafického zpracování a sice ke skutečnosti, že civilní obyvatelstvo nepobralo příliš Assassin's Creedmnoho typů postav a obličejů, takže není žádnou výjimkou, že potkáte na ulici chlapíka a po deseti metrech chůze potkáte jiného, který ale vypadá úplně stejně jako ten předchozí. Při množství lidí v ulicích je asi jedinečnost postav zcela vyloučena, ale přesto mohli autoři do hry vsadit o něco více modelů.
Když dojde na akci, máme zde další hojně kritizovaný element, jenž si ale osobně nemohu vynachválit. Díky promyšlenému bojovému systému se totiž rozhodně nejedná o nějakou sekanici, ale boje jsou zde vedeny naopak s velkým rozmyslem. Nepostradatelnou věcí, zejména v okamžiku, kdy čelíte většímu počtu protivníků, je krytí. Údery jsou vedeny rozumnou rychlostí, takže těžkým mečem nemůžete mávat jako párátkem, přičemž ale i zde je možné vytvářet rychlá komba. Pokud v okamžiku, kdy váš meč narazí na ten soupeřův, stisknete znovu tlačítko pro úder, Altair plynule naváže dalším seknutím. Příjemné je, že není nutné, aby každá rána ťala přímo do živého, protože protivníka lze několika údery i přes kryt rozhodit, Assassin's Creedpřípadně povalit a následně ho dodělat. Pro tyto účely jsou zde výpady rychlé, ale slabší, a silné, ale pomalejší, a k tomu je možné ještě protivníka uchopit neozbrojenou rukou a někam s ním mrštit. V boji proti přesile se ale nejvíce uplatní protiúdery, kdy držíte kryt a ve správném okamžiku výpadu soupeře stisknete úder. Následuje velmi efektní přiblížená animace kontrovací techniky, v níž Altair nepřátele propichuje, zařezává a nebo jim dá třeba jen herdu do zubů. Jistě, časem se to naučíte a stane se z toho opět tak trochu rutina, zvláště když ke konci hry přibývá soubojů i protivníků, ale přesto mě to bavilo až do samého konce.
Předchozí odstavec popisoval boj s mečem, ale jsou zde i nějaké ty zbraně na delší vzdálenosti a především pak skryté ostří na levé Altairově ruce. To sice využijete ponejvíce při vraždění cílů misí, ale dát si občas nějakou popravičku osamoceného vojáka na střeše, k němuž se přiblížíte zezadu, to má rovněž své kouzlo. Ale dojde i Assassin's Creedna čisté pěsťovky. V některých úkolech je totiž potřeba vyposlechnout si nějakého člověka a poté ho sledovat někam na odlehlé temné místo, kde mu pěstí nakládáte tak dlouho (zhruba tři rány), než vám vyklopí potřebné informace. Těžko sice hádat, proč ho musíte mlátit ručně, když ho nakonec stejně automaticky zabijete, ale je jasné, že kdybyste ho napoprvé hned zapíchli, asi byste se toho moc nedozvěděli :-).
Komplikované ovládání?
Můj nedůvěřivý vstup do hry navíc podpořil tutorial, jenž ve mně zanechal pocit, že Assassin's Creed je tak překomplikovaný, že snad ani nemá cenu ho hrát. Různé věci se provádějí zdánlivě zcela chaoticky tisknutím nejrůznějších tlačítek a jajich kombinací a člověku to připadá, že si snad bude muset dělat poznámky. Ve skutečnosti je ale ovládání rozvrženo velmi logicky a stačí si zapamatovat čtyři části těla. Každé ze základních tlačítek má totiž jednu "globální" funkci, od níž se odvíjí funkce další. Podle částí těla tak je kupříkladu tlačítko A přiřazeno nohám, zatímco Y hlavě a B a X ovládají neozbrojenou a ozbrojenou ruku. Z toho pak například plyne, že boj je realizován čudlíkem X, zatímco rozhlížení na věžích prostřednictvím Y. Prostřednictvím B se pak provádějí třeba kapesní krádeže nebo odstrkování lidi v davu a A využijete v okamžiku, kdy chcete skočit nebo sprintovat. Navíc je zde pak již jen tlačítko RT, jímž přepínáte "ovládací profily". Pokud není stisknuto, provádějí se po stisku základních tlačítek akce, které jsou tak říkajíc společensky přípustné, zatímco po stisknutí RT slouží základní tlačítka pro akce, kde je potřeba do toho trošku víc "šlápnout" a které využijete zejména při boji či prchání.
O dech beroucí grafice již nemá příliš smysl psát, ale zmínka o zvucích rovněž nesmí chybět. Jedná se totiž o další "zápor" hry. Zvuky i nevtíravá hudba jsou naprosto v pohodě, ale "slabinou" je dabing. Ten je sice rovněž maximálně v pohodě, ale je příliš dnešní. Zdálo se mi, že postavy mluví příliš současným jazykem, což mi při nádherně dobovém dojmu z celé hry připadá trochu škoda. V případě extrémní dokonalosti si totiž představuji, že by se ve hře mluvilo jazykem, kterým se v dané oblasti v daném čase mluvilo doopravdy, a angličtina by zde byla přítomna pouze ve formě decentních titulků. Takový mix jazyků v Jeruzalémě, to by zkrátka muselo být Assassin's Creeddokonalé (i když zdá se mi, že jsem zde zaslechl němčinu?). Zdejší postavy sice zhusta mluví s přízvukem, ale když si představím, jak skvělý by byl dojem s dabingem v originále, tak mě to zase až tak neuspokojuje. Holt, s jídlem roste chuť.
Celkově je toho tedy docela hodně, co lze této hře vytknout, ale každá jednotlivá chyba se v kontextu celé hry jeví jako naprosto malicherná. Assassin's Creed totiž disponuje slušnou hratelností okořeněnou navíc tak autentickým "feelingem", že se ještě několikrát v duchu budu muset omluvit za Ubisoftu, že jsem se odvrátil od víry v to, že i on dokáže ještě stvořit hru, která mě bude maximálně bavit a pohltí mě nepřetržitě na několik dní. Takže ještě jednou: ano, hra není příliš pestrá, co se týče úkolů a postupem času se stává lehce stereotypní a ano, vznikají zde mnohdy značně paradoxní situace. Ale celkově má tato hra tak masivní náboj a atmosféru, že všechny zdejší nedostatky zkrátka musí být odpuštěny. Dokonce jsem dopadl tak "potupně", že náš redakční historik teď čelí lavině mých dotazů na dobové reálie a souvislosti. Mimochodem, pomalu začíná dávat dohromady článek, v němž se podívá na historickou věrohodnost Assassin's Creedu a podobné "věci okolo". Pro mě osobně je pak tato hra největším překvapením tohoto roku a v letošním osobním žebříčku ji řadím hned za Bioshock.

Assassin's Creed - X360 recenze (část 1.)

5. února 2008 v 15:33 | AD!$

Assassin's Creed: Xbox 360 recenze (část 1)

hodnocení BW: 90%
Něco jako Gears of War - nadávat se dá na kdeco, ale celkový dojem je naprosto skvělý.
  • .Nedostižná atmosféra
  • .Fenomenální grafika
  • .Působivé pohybové možnosti hlavního hrdiny
  • .Zajímavý soubojový systém
  • .Zábavné brázdění výšin
  • .Řada dílčích nedostatků, nelogičností a paradoxů
  • .Časem může přijít stereotyp
lokalizace Původní cena 1999 Kč

Recenze

Assassin's CreedUpřímně řečeno, do této hry jsem příliš nadějí nevkládal. Od prvního oznámení sice vypadala setsakramentsky dobře, ale tématika středověku mi jakožto historikovi-ignorantovi, potažmo fantasy ignorantovi, byla vždy zcela volná, dokonce spíš i přímo odporná. Navíc má hru na triku Ubisoft, z jehož produkce mě tradičně neoslovuje prakticky nic - Clancyovky jdou zcela mimo mě, z Raymana udělali toto a nijak mě neoslovil ani znovuzrozený Prince. Assassin's Creed jsem tak zkusil víceméně pouze ze zvědavosti, abych si potvrdil, že hry od Ubisoftu mě opravdu nadchnout nedokáží a že chyby, které hře v recenzích vytýkají světové magazíny, jsou skutečně ostudné. Nakonec jsem u hry ale strávil několik desítek hodin, po nichž musím částečně radostně a částečně zahanbeně zvolat: "Vše zapomenuto, Ubi!"
Assassin's CreedJak je asi patrné, hra mě doslova nadchla, a tak považuji za vhodné odbýt si všechny zápory hned zkraje, abych se pak mohl věnovat tomu, co je na hře vynikající. Takže asi takto, pokud jste četli nějaké zahraniční recenze a podivovali se nad podivnými chybami, pak vězte, že vlastně všechno je pravda, to se nedá popřít. Takže ano, náplň hry je po čase jednotvárná, ano, dochází tam k poměrně dost nesmyslným situacím a ano, párkrát mi hra i zatuhla, ovšem zde je potřeba poukázat na fakt, že jsem nehrál prodejní ale recenzní verzi na novinářské verzi konzole. Snad možná jen s výtkami na adresu soubojového systému bych nesouhlasil - zdál se mi totiž velmi slušný a pro potřeby této hry prakticky ideální.
Celkový vizuální dojem, to je jedna velká pastva pro oči.
Pokud bych měl jednotlivé chyby rozebrat podrobněji, úplně nejvíce mě štvalo něco, co bych nazval jako "detekci konfliktů". Jak bude popsáno později, je potřeba Assassin's Creedzde být co nejvíce nenápadný, čehož se dosahuje různými prostředky, přesto ale po vás občas stráže vyjedou doslova nadzvukovou rychlostí. Člověk by to ještě chápal třeba ve městě, kde se to dá "svalit" třeba na to, že si o vás jednotlivé hlídky řeknou, ale když projíždíte krajinou mezi městy na koni a zjistíte, že pro bezpečný průjezd kolem stráží je potřeba jet doslova krokem, pak to nepůsobí příliš dobře. Sranda je, že stačí třeba i stát na místě v zorném poli strážců a pustit "zpomalovací" tlačítko, aniž byste se rozjeli, a už začne pípat varovný signál. Vskutku divné. Podobných nedotažeností je ve hře docela dost, ale přinejmenším v mém případě se ve výsledku jeví jako zcela nicotné.
Assassin's Creed totiž hned od prvních chvil na člověka dýchne takovou atmosférou, že jsem si chvílemi připadal jako v nějakém velkovýpravném filmu zpracovávajícím Assassin's Creedbiblické příběhy - možná je znáte, běží každé Vánoce v nočních hodinách poté, co všechny televize v hlavním vysílacím čase protočí Troškovy nesmysly. I když od prvních chvil vlastně ne. Začínáte totiž jako obyčejný barman, kterého drží v laboratoři čistě jen proto, že z jeho DNA zkoumají historické události. Váš předek byl totiž ve středověku nájemným vrahem a z vaší DNA se vědátor se svou asistentkou snaží získat potřebná data s odůvodněním, že právě do DNA se mimo jiné zapisuje i historie předků. Laboratoř je naprosto odporná a to jak designem, tak i co se týče grafického zpracování, ale až se po absolvování tutorialu dostanete prostřednictvím speciálního výzkumného přístroje ve vzpomínkách konečně do města, kde sídlí klan vašeho ultraprapředka, začne se blýskat na lepší časy. Městečko sice taky není úplně z nejhezčích, ale alespoň můžete obdivovat pohyby a celkovou propracovanost Altaira, což je právě onen váš předek a ve skutečnosti pravý hrdina hry.
Assassin's CreedAž splníte několik prvních úkolů stále ještě víceméně tutoriálového ražení, dostanete se konečně mimo město, kde začnete zjišťovat, že grafika hry bude asi opravdu hodně slušná. Skvělé scenérie střídají jedna druhou a to ještě netušíte, kam až se vám zakutálejí oční bulvy v okamžiku, kdy dorazíte do Damašku. Ztvárnění tohoto města je totiž tak skvělé, že snad ani nelze popsat. Křivolaké uličky se zde kroutí v neskutečných labyrintech plných lidí a stačí vyskákat na nějakou vyšší budovu a získáte představu i o jeho rozloze. Mimochodem nádherných výhledů si ve hře užijete do sytosti, jelikož jedním z elementů hry je šplhání na vysoké věže, odkud se rozhlížíte a na základě toho doplňujete mapu (ve skutečnosti je podrobnost mapy víceméně nepotřebná, vystačíte s určením směru a navigací v rohu obrazovky) a zjišťujete, kde se co děje, jinými slovy objevujete úkoly. Takováto města jsou navíc ve hře tři, vedle Damašku ještě Jeruzalém a Acre (česky tuším Akkra), přičemž právě pouze Acre mi připadalo poněkud méně atraktivní, jelikož působí tak trochu jako Assassin's Creedklasická evropská představa středověkého města. Pokud se ale oprostím od osobního vkusu, jsou všechna tři města jedním slovem fantastická.
Vedle měst a již výše naznačeného skvělého ztvárnění hlavního hrdiny dokáže grafika ohromit i ztvárněním prostoru mezi městy, zde nazvaného jako Království, a v neposlední řadě i skvělými efekty. Nemáme teď na mysli nejrůznější "hi-tech shadery" a podobné věci, ale třeba velmi věrohodné ztvárnění stínů. To si takhle jdete ulicí a najednou je celá scéna znatelně tmavší. Koukáte co se děje a ono hle, to akorát mrak zastínil slunce. Po chvíli odpluje a zase se rozjasní. Nebo si to třeba štrádujete po střechách a před očima se vám mihne stín ptáka. Podíváte se nahoru a vidíte, že jste v blízkosti věže, která slouží jako "rozhledna". Návštěva těchto věží je jedním z jakýchsi "miniúkolů", přičemž ty, kde jste ještě nebyli poznáte vedle mapy i podle toho, že kolem ní krouží orel. Grafice se dají vytknout občasné záškuby, které ale nemají na hratelnost žádný vliv, třeba i občasné Assassin's Creedprolínání polygonů nebo ne zrovna dokonalé chování splývavých oděvů "civilistů" v ulicích, ale celkový vizuální dojem, to je jedna velká pastva pro oči.
A na rozdíl od mnoha zahraničních recenzentů si nemyslím, že by na tom hratelnost byla hůře. Jistě, různých typů nepovinných úkolů mohlo více, a to i podstatně, takže po takových čtyřech epizodách přijde pocit, že to je pořád to samé, ale ani po této době se mi hraní Assassin's Creed nepřejedlo. Úkoly zde totiž fungují tak trochu jen jako doplněk k procházkám městy. Splníte úkol, odemknou se další a než k nějakému novému dojdete, tak se kocháte krásami města či jeho okolí, zkoušíte nejrůznější věci a po chvíli jen tak mimochodem splníte další úkol, na který cestou narazíte. Jasně, nefunguje to úplně přesně takto, ale spíše je výstižnější tento popis, než že by se jednalo o ukrutnou honbu za plněním misí, i když i tímto způsobem se zde dá hrát. Hru si tím ale pravděpodobně dost zhnusíte, takže nedoporučujeme.